Homoláč a Vrabcová běželi pražský půlmaraton se světovým rekordem

Nejlepší Češi už netvoří pouze povinnou stafáž africkým vítězům. Tak jen aby se neřeklo. Jejich souboje mezi sebou i se stále lepšími časy tvoří důležitou součást příběhů velkých městských běhů seriálu RunCzech. A stejně zajímavě znějí i cílové rozhovory s Jiřím Homoláčem a Evou Vrabcovou, běžci OLYMP CSMV. Tak jako po letošním pražském půlmaratonu, který oslavil ženský světový rekord 23leté keňské běžkyně Joyceline Jepkosgei 1:04:52.

 

Jak jsi domlouval vodiče?

Jirka Homoláč: Dohodli mi ho pořadatelé RunCzechu. Potkali jsme se v pátek, já jsem mu řekl svoji představu o tempu a on podle toho běžel skvěle. Když jsem potřeboval zvolnit, křikl jsem na něho svahilsky. Bylo to super.

Ty ses letos vydala na trať bez zimní lyžařské přípravy, cítila ses líp?

Eva Vrabcová: Lyže už mám jen na odpočinek pohybového aparátu. Jela jsem letos jediný závod, ale přitom brala antibiotika. A ten návrat k běhání byl potom trochu těžší. A taky jsem strávila nějaký čas a stavbě našeho domu. Po viróze mám naběháno míň, vrátila jsem se jen tam, kde jsem byla před nemocí. ale na to se nevymlouvám.

Česká televize jako obvykle české běžce na trati téměř neukazovala. Jirka si dříve často posteskl, že běží většinu trati sám. Jak vám to vyšlo teď?

Jirka Homoláč: Chvíli nás bylo víc i s Polákem a Víťou Pavlištou, holky se s námi držely do pětky. Pak jsme zbyli tři a sem tam někoho doběhli. Jeden Ital mi pak v závěru na kostkách ještě poutekl. Nějak mně letos nesedly, cítím, jak mě zpomalí a rozhodí krok. Kdyby se kostky vyasfaltovaly, bylo by to rychlejší.

Eva Vrabcová: Nabrala jsem v tréninku trochu víc rychlosti, neposlouchala jsem ani vodiče. Ondra Fejfar mi říkal, že jsem měla zpomalit. První kilometr 3:05, to bylo přehnané. I ta desítka za 33:10 je rychlá, s tím můžu být spokojená (o 12 vteřin lepší než loni, pozn. red.). Ale dnes mě to snad poprvé opravdu bolelo, musím se naučit běhat jinak.

Dala jsi 1:11:45. Kdy tedy překonáš český rekord Aleny Peterkové 1:11:02?

Eva Vrabcová: Teď bude priorita maraton v Praze a pak mistrovství světa v Londýně. Mám klid s limitem do přípravy. Možná pak Ústecký půlmaraton uvidí útok na rekord.

Měl jsi v hlavě motivaci překonání traťového rekordu v Praze tvého trenéra Štefka?

Jirka Homoláč: Chtěl jsem ho překonat ještě víc! Ale cestou do Libně trochu foukalo, i když jsem byl schovaný za vodičem. Šli jsme na 1:03 ještě na 15., pak jsem trochu zpomalil, ale jsem přesto spokojený, zlepšil jsem se o 27 vteřin (na 1:03:23). Příští rok už to přijde. Na jeho osobní rekord potřebuju ještě tři minuty. To mám hodně práce před sebou.

Pocitově jsi přechod z Keni, z výšky, z tepla nemusel řešit? I loni jsi ho už zvládl výborně.

Jirka Homoláč: Bez problémů. Jedině, a to se mi zdálo i loni, někde po desátém kilometru se běží trošku do kopce a pak přes most s kostkami, to mi rozhodí tempo. Bude to ještě lepší.

Opravdu jsi se neobával následků osmadvacetihodinové cesty?

Jirka Homoláč: Jeli jsme z Itenu do Eldoretu, odtud letadlem do Nairobi. Tam jsme přečkali noc na zemi a na druhý den do Istanbulu, tam šest hodin čekání a pak teprve do Prahy. Člověk si nesmí připustit, že by ho to mohlo unavit. Bylo to v pohodě.

Dalo se ještě něco udělat udělat líp?

Jirka Homoláč: Ne, to bych neřekl. Jak to bylo, tak to je. Držel jsem tempo, do desítky se mi zdálo, že si můžu dělat, co chci. Pak jsem to zmáčkl a po patnáctém musel tlačit. Ale doběhl jsem a cítím se dobře. Po běhání v Keni jsem býval zničený víc.

Maraton 2:15 z toho za tři týdny ve Vídni zaběhneš?

Jirka Homoláč: Teď trošku odpočinu, pak nějaký tempový běh. Dva lehčí dlouhé běhy, 28 a 24 km. Říká se, že čím líp zaběhnete půlmaraton, tím horší bude maraton. Cítím se dobře, trénink šel dobře, potřebuji odpočinout a poladit. Uvidíme. Doufám, že to konečně padne. Jen v takovém teple bych asi maraton už běžet nechtěl. I v Keni jsem běhal ráno i večer v bundě.

Atmosféru zelektrizoval neuvěřitelně zaběhnutý světový rekord Keňanky Jepkosgei. Jak jste to vnímali?

Eva Vrabcová: Je to fantastické. Blahopřeju. Ještě jsme byly spolu běhat ve čtvrtek, to byl pro mě zážitek.

Jirka Homoláč: Já jsem ji potkal v Itenu. Viděl jsem, že běhá hodně rychle, nejsem překvapený. Dává mi to motivaci, blížím se jím, musím přidat, aby mě holky neporážely.