Kluk z plakátu Svoboda zase skáče přes kaluže

Turbo letec nad překážkami Petr Svoboda je klukem z plakátu víkendového šampionátu atletů v pražské Stromovce.  „Držím časem 7,44 rekord haly. Je to pro mě speciální událost po návratu,“ těší se na start 32letý sprinter, který „už zase skáče přes kaluže“, jak zní název slavné knihy Alana Marshalla (a českého filmu Karla Kachyni s Vladimírem Dlouhým v hlavní roli).

 

Jak se chystáte?

Půjdu na maximum rozběh i finále. Nějaký plán mám, uvidíme, zda vyjde. Jsem rád, že běží Adam (Sebastian Helcelet) taky překážky. Slíbil, že mě do třetí překážky bude tlačit a že si i další kluci udělají osobáky.

Abyste uspěl, potřebujete zůstat dlouhodobě zdravý, to je jasné, že?

Ano, to je můj cíl a perfektně se o to stará pan doktor Barna. Pak se může vrátit i mentálně ten starej Peťan, co si věří. Tak si to nastavuju v hlavě.

To platí i pro halové mistrovství Evropy v Bělehradě na příští víkend, kam už máte splněný limit. Po čem tam toužíte?

Chci do finále, to je minimum, nebudu si dávat menší cíle. Tam se pak může stát cokoliv. Evropy jsou nevyzpytatelné, i favorit může zaváhat, to znám z vlastní zkušenosti. Časy kolem 7,60 brávaly bronz, někdy i stříbro. Teď se běhá docela rychle. Ale moje výkonnost ještě stoupne, jsem už teď dobře připravený, abych to nedal těm nejlepším klukům zadarmo. Když vylepším můj letošní nejlepší čas 7,57… můžu mít velký plány.

Jak daleko je k osobním rekordům 7,44 v hale, resp. 13,27 venku, oběma už sedm let starým? Můžete se k nim přiblížit, nebo je dokonce vylepšit?

Ten halový bych teď rád překonal… Ne, to jen střílím od boku. Ale přál bych si to. Letos se chci dostat pod 7,50, to je náhled mezi světovou extratřídu a náznak, že je tělo dobře připravené. V té euforii není nereálné jít ještě níž, i když už to vypadá strašně rychlé. Láká mě to, probudit se do té euforie a zabojovat o ten čas. Doktor Müller-Wohlfahrt (proslulý německý lékař, který léčí dlouhá léta mj. fotbalisty Bayernu a věnoval se i jeho poslednímu vleklému zranění, pozn. red.) mi říkal: ,Já bych se toho nebál. Tři a půl roku jsi odpočíval a rehabilitoval.´ Věřím, že to ve mně je, znám se, jinak bych to už dávno zabalil.

Teď v Lodži jste vlastně zaběhl 7,57, svůj nejrychlejší čas od památné Paříže 2011, kde jste získal evropské halové zlato…

Však jsem se z toho náležitě radoval. Došlo mi to až na dopingové kontrole a pořád jsem tam někoho objímal. Přitom v závodě jsem viděl spoustu rezerv. Stalo se mi to samé, co na mistrovství světa v Pekingu. Při povelu Pozor! jsem přepadal na pusu a jak jsem se vracel, zazněl výstřel. Tím jsem ztratil na startu půl metru a na poslední překážce, jak jsem se snažil zrychlit, neodrazil jsem se a jen se přes ni zhoupl dopředu…

Tak vida! Starý Peťan je zpátky?

Trenér mi ale hned vysvětlil: Kšáá, kšáá, musíš teprve poznat nové pocity tréninku i bolesti. Jednou v Nymburce si mě natáčel asi pět minut, jak jsem se svíjel po metabolickém tréninku. Až budeš mít medaili, všem to ukážu, povídal. Říkají mu prý Oživovač mrtvol, což se ke mně hodí.

Co děláte jinak pro dosažení výkonnosti, ale i držení zdraví?

Změnil jsem trenéra (namísto Ludvíka Svobody ho vede nyní Daniel Hejret, pozn. red.), překopal jsem toho strašně moc. Teď druhý rok to začíná fungovat. Tréninkový plán je pro mě pořád Biblí, stejně jako u minulého trenéra, jen vypadá jinak. Trénujeme tak, abych zůstal zdravý, to je priorita. Zpevňuju tělo, cvičím, nesoustředím se jen na odběhanou kvalitu a sílu. Proto jsem měl tuhle zimu víc závodů. Měl jsem malý problém s achilovkou, nemohl jsem moc trénovat a rozběhával to jen na závodech. Což se ukázalo správné. Smekám před trenérem, že mě o tom přesvědčil. Ne všechno směřovalo jen k překážkám a já si to před tím nedovedl představit. A přitom mě potkalo to nejlepší, co mohlo.

Konkrétně?

Třeba metabolický trénink… Dřív jsem se jen smál: Proč by měl sprinter dělat tohle a támhleto? Najednou ty věci dělám. Chodím na tréninky boxu MMA, což mi pomohlo i psychicky vyjít z atletického drilu a bavilo mě to. Poznal jsem úplně jiné hranice bolesti v tréninku, než na jaké jsem byl zvyklý.

Tedy vstoupíte jednou i do ringu, jako třeba bývalý fotbalový reprezentant Slepička?

Hrozně by mě to bavilo… Ale nevím, jestli mám tu správnou náturu. Spíš chci jednou zkusit nasednout do bobů. České „Kokosy na sněhu“. Já jsem přece takovej kokos, to bych měl využít. K tomu sehnat pořádnej materiál… proč bychom i my nemohli získat medaili? Nikdy jsem si nemyslel, že budu porážet kluky černý nad překážkami a podařilo se mi to. Může to vyjít i na bobech dotáhnout se k těm nejlepším.

Už jste v bobu seděl? Tam zažijete z přetížení zase jinou bolest, omdlívání, krev z nosu, mozek dostává otřesy jak u boxera…

Těším se, láká mě to, je to adrenalin, který ale zatím znám jen z vyprávění. Zkoušel jsem tlačit trenažer. Svým způsobem bych přece zůstal u atletiky, příprava je podobná. Jen bych musel trochu přibrat, ale na pětadevadesát se dostat dokážu lehce. Jako brzdař bych se tam snad dokázal poskládat a pořád bych mohl být z nich nejrychlejší. Tím bych mohl pomoct.

Kdy se tak stane?

Za tři a půl roku, kdy jsem byl doma se zraněními, jejichž historii snad raději ani nebudu opakovat, mi atletika strašně chyběla. Teď mám problém pomyslet na to, že bych se s ní loučil. I když loňská sezona byla taková a maková, až se zdálo: Co tam ještě dělám… Nechci končit. Miluju sportování, ty pocity na startu, kdy cítím v sobě energii a chystám se ji vypálit ven. To jsem chtěl ještě jednou zažít. Věřit v sebe, že doběhnu do cíle se zvednutýma rukama a pak dostanu medaili. Někde to tam ještě pořád je. Třeba už v Bělehradě mi to zdraví dovolí znovu prodat.

Bylo těžké se motivovat do tvrdé přípravy po zklamání na olympiádě v Riu?

Můj trenér a mentor mi řekl: My jsme na olympiádu netrénovali, my jsme jenom šeptali. Ty jsi byl pořád zraněný (ještě mě trápilo i tříslo), začneme na podzim., pak teprve poznáš trénink, který tě někam posune. Měl jsem jen šest dní pauzu po olympiádě na rychlou dovolenou s přítelkyní a už tam jsem měl s sebou plán a trénoval. A stalo se… Musím víc věřit lidem kolem sebe, než jen sám sobě.

Trenér Hejret vás tedy postavil na nohy?

On je profík, já jsem občas pořád dítě, blázen. Přál bych si dospět… Občas mi říká, že vidí záblesky, že správně vnímám. Oťukali jsme se, víme, co od sebe můžeme čekat. Líbí se mi to, že když mě něco bolí, má připravený alternativní trénink.  To je nové. Dřív jsem při bolesti odpočíval a trenér Luďa (Svoboda) říkal: Přijď, až budeš zdravý. Tím ho nechci shazovat, že by něco dělal špatně. Holt já jsem takovej papír a jiný trenér ví, co se mnou.

Stále vás drží také váš klub Olymp CSMV.

Dík patří už minulému řediteli Nechutnému, který mi věřil, že se vrátím na nějakou úroveň, když jsem měl ty největší problémy. Že mu za to stojím. Teď i pan Beran, bývalý atlet, sám rozumí a chápe, co ten sport obnáší, že zranění není konec. Jsem moc rád, že se domluvíme, že mě podrží a neodepsali.

Máte za sebou také „bulvární story“ lechtivých esemesek s trenérem vícebojařů Karasem, se kterým se nyní na Olympu často potkáváte. Jak spolu vycházíte?

Úplně v pohodě. Něco se stalo, byla to moje chyba, dalo se to řešit jinak než přes média… Zdravíme se, popřeje mi k výkonu, už nad tím mávneme rukou.