Skoky do vody ze 27 metrů? Musíš se zpevnit, říká elitní světový „diver“ Navrátil

Novým členem OLYMP CS MV se stal jeden z nejlepších výškových skokanů do vody (high diving) na světě Michal Navrátil. Ve 32 letech má hromadu zkušeností ze série Red Bull, jejíž druhý letošní podnik právě probíhá na Azorech, a na srpnovém mistrovství světa v Budapešti by mohl pomýšlet na medaili. Fotografie pořídil Dean Treml/Red Bull.

 

Na svoji nejúspěšnější sezonu 2016 jsi navázal stylově hned třetím místem v prvním světovém poháru v Emirátech.

V dubnu jsem přijel na světový pohár a cítil se skvěle. Skončil jsem třetí, bomba. Další měsíc jsem zůstal v klidu a strávil ho přípravou doma, makal jsem na fyzičce. Pak jsem se vydal do Rakouska, chtěl jsem si zkusit pár skoků před létem, měl jsem na to tři dny. Ale hned při prvním skoku jsem si poranil stehenní přitahovač…

A to se projevilo jedenáctým místem na prvním závodě Red Bull série v Irsku?

Ano, na tohle zranění platí jedině klid. Skákal jsem jen z deseti metrů a ve studené vodě si omlátil záda. V Irsku jsem první tréninkový skok lehce přepadl, ťukl si záda a po hodině se nehnul s naraženými ledvinami. Byla tam třináctistupňová voda, dvě holky se tam zničily… Dva dny jsem bojoval, jak přežít, abych mohl jít do závodu. Ve vzduchu to bylo parádní, ale při dopadech jsem v bolesti nenalezl správnou pozici. Byl to test a já doufám, že teď už bude jen lepší.

Všechny bolístky přestaly?

Vrátil jsem se do Čech a začalo mě šílené bolet rameno, nemohl jsem zvednout ruku a pomalu to rozhýbával. Poslední dny to naštěstí přestává bolet. Skáču v Kralupech každý den z dvou metrů. Snad mě teď Red Bull na Azorech dostane do závodnické pohody a nálady.

Jak to poznáš?

Potřebuju přijít na 27metrovou věž nahoru a vědět, že tělo vydrží. Jakmile jednou skočím a nic nezabolí, už jen skáču. Pak mě čeká Itálie a odtamtud mistrovství světa v Budapešti, to je pro mě nejdůležitější závod, nejsledovanější ze všech. Potřebuju na něj být fyzicky připravený. Snad mě Irsko zcelilo a budu moci pokračovat. Pak srpen High Jump doma, exhibice v Polsku, v srpnu další v Číně, a pak závody Red Bullu.

Přezdívají ti „Supratil“ a po dvou loňských vítězstvích v Red Bull sérii v Pembrokeshire a Mostaru tě řadili mezi tři nejlepší skokany světa. Jaké máš ambice nyní?

Všechno je o to zdraví, Kdo je zraněný a má handicap, nemůže s tím jít do špičky. Já jsem se ukázal i v závodech Mezinárodní plavecké federace FINA, to jsem moc rád. Jak budu zdravý, určitě se zase zadaptuju. Potřebuju si věřit a soustředit, kvalita tam je.

Jaký je vztah mezi Red Bullem, který skoky z výšek „vynalezl“ a FINA, která je přebírá do své nabídky plaveckých akcí?

Od začátku se naštěstí podporovaly. V roce 2013 FINA vyhlásila disciplínu high diving, protože zjistila, že je to atraktivní a žádané. Jediný problém mají skokani s tím, že pracují sami na sebe v show a teď musí dodržovat víc pravidla a termíny. Dosud měla v soutěžích FINA pět skoků a Red Bull čtyři. Loni se domluvilo sjednocení na čtyři skoky a výšku 27 metrů. V obou soutěžích závodí stejní lidé, ale na mistrovství světa je větší stres dostat se přes kvalifikaci. Protože je to nejvíc vidět, bude se o nás psát.

Kde se bude skákat v Budapešti?

Chystají velkou show. Postaví rampu a bazén někde v centru na náměstí před Parlamentem. Před třemi lety jsem skončil v Barceloně čtvrtý, pak v Kazani osmý, tam mi nevyšel jediný skok z pěti.

Red Bull vypisuje high diving sérii už sedmý rok, což už přece jen ztratilo dřívější výjimečnost. Jak sleduješ vývoj ty jako přímý účastník?

Samozřejmě není to taková atrakce jako dřív, ale profesionální úroveň jde nahoru. Je to velmi tvrdý sport, hazardujeme se zdravím. Pokud není člověk připravený, může si ublížit. Závodníci jsou nahoru, dřou na sobě přes zimu, musí se o sebe pečlivě starat.

Roky jsi se živil na výletních lodích v Karibiku. Jak to pokračuje?

Už ne. Díky světovému poháru jsem se rozhodl víc závodit, nedostal bych se jinak na mistrovství světa. Ale nerozešli jsme se v dobrém po těch letech a to mě mrzí. Stačil by mi týden volna. Jenže tři dny před odletem na světový pohár mi řekli, že mě nepustí, protože vyhodili tři kluky kvůli alkoholu. Chtěl jsem to vyřešit, ale nechtěli se mnou mluvit a tak jsem musel jednat. Dostal jsem pak výhružnou podmínku: Když odjedeš, nevezmeme tě nazpátek.

Pomohl ti také OLYMP CS MV, že?

Od června jsem se stal zaměstnancem, mám zázemí, reprezentuju tu značku i Česko. K tomu si něco vyhraju, nestěžuju si. Spadám pod plavecké centrum v Brně, ale žiju a trénuju v Praze. Mám už něco za sebou, nechtěl jsem se už trmácet po světě, potřebuju domov. Ale kdyby přišla nějaká nabídka z lodi, určitě bych ji neodmítl.

Jak vypadá tvoje příprava?

Hodně toho zvládnu ve Stromovce. Nejvíc toho dělám v tělocvičně. Potřebuju jámu na salta, minitrampolínu. Hraju si s tělem. Posiluju s  lehčími činkami, hodně výskoky, dopilovávám stavbu těla, švihové věci. Aby se tělo další den mohlo hýbat po těch ranách po dopadech. A to míchám s vodou. Trénuju orientaci ve vodě, potřebuju cítit dopady na nohy. Pak to musím všechno spojit do skoku ze sedmadvaceti metrů.

Ten se ale u nás cvičit nedá.

V Podolí mi to moc nesedí, ale v Kralupech mají desítku věž na venkovním bazéně. Tam jsem denně. Teď zkouším ze dvou metrů rotace. Nahrávám si to, pak se koukám, ale hlavně potřebuju cítit. Mnoho věcí probereme s klukama na závodech.

Máš jednu světovou specialitku, která tě řadí na úroveň legendy Orlanda Duqua.

Zahajuju ze stoje na rukou, pak dělám dvě a půl salta s dvou a půl vrutem. Moc lidí to nepoužívá na závodech. Když fouká, hrozí strhnutí bodů, když neudržíte pozici. Spadl jsem takhle jednou v Dánsku z Opery. Byl jsem tam tehdy s urvanou bicepsovou šlachou a povolil jsem. Jinak bych vydržel…