Árčí to dokázal. Jak vedla Omarovova dagestánská linka přes Chomutov do Tokia

Už jen sledovat pár minut jeho tréninku, tu dřímající mocnou sílu v jeho těle, jen občas vysílající hrozivé signály mrštným pohybem, nebo i záchvěvem ve tváři. Je to zážitek. Zápasník Artur Omarov bude jediným českým zástupcem na olympijské žíněnce v Tokiu. Jeho cesta na ní byla předlouhá, ale ještě neskončila. Věří nejen on.

 

Jak jsi postup oslavil?

Skromně, jen na pokoji s týmem. Hlavní oslavu si šetříme až po olympiádě. Je tady už za dva měsíce, tak jsme hned navázali přípravu, trénink doma.

 

Tvoje cesta na olympiádu trvala skoro deset let, šestkrát ti ke splnění cíle chybělo jediné vítězství…

Byla strašně dlouhá… Před těmi deseti lety jsem jako mladý dvaadvacetiletý kluk vyhrál na mistrovství světa tři utkání a to čtvrté s mistrem světa z Turecka prohrál těsně 1:2. Pak se ty neúspěchy nějak opakovaly. Ale teď už jsem to nechtěl nechat dopustit. A stejně jako jsem pro to udělal všechno, udělám to i teď, abych získal na olympiádě medaili.

 

Dřív jsi pro to všechno nedělal? V čem?

Na takový turnaj se nikdy nemůžete ideálně připravit. Záleží, jak se povede doladění váhy, jak se cítí soupeři, jakou zvolíte taktiku, často se jedná až o souhru nejrůznějších náhod. Podívejte se na moji kvalifikaci na olympiádu do Ria 2016. Porazil jsem v prvním kole mistra Evropy 7:1, ve druhém vicemistra Evropy. S těžkým losem jsem postoupil až do semifinále. Tam mě čekal paradoxně papírově nejslabší soupeř. Do té doby jsem ho vždycky porazil. A tady jsem třicet vteřin před koncem vedl na body, držel ho na lopatkách, ale jemu se podařilo mě přetočit.

 

Hlava byla jinak nastavená, ne tak vítězně, sebevědomě?

Vždycky jsem se snažil ten nepostup přejít, překonat a říkat si: Teď to teprve přijde. Na posledním mistrovství světa v Kazachstánu jsem neprohrál jediný technický bod. Třetí souboj už o olympiádu jsem šel se Srbem gruzínského původu. Vyvíjelo se to dobře, vedl jsem 3:1, pak mi ale dva body sebrali za faul. Zbývala minuta do konce, 1:1 mi stačilo. Zase zbývalo snad jen třicet vteřin do konce a on dostal bod za moji pasivitu. Do té doby jsem si myslel, že v takovéhle fázi zápasu se to už nedává a nikdy jsem to neviděl. Prohrál jsem. Byl jsem šíleně zklamaný, přece jsem neudělal žádnou chybu a stejně to nevyšlo…

 

Nezlomil ses.

Na následující evropské kvalifikaci jsem sice vyhrál první zápas, ale zlomil jsem si nos. A s tím se mi strašně špatně zápasilo, nemohl jsem dýchat, bolely mě oči, pořád mi to teklo, brněla hlava. Ale tady jsem už věděl, že to musím nějak udělat a dostat se tam. Druhé utkání jsem vyhrál v závěru. A rozhodujícím zápase mě čekal Bulhar, kterou jsem před tím potkal jen jednou a porazil. Zdálo se mi, že vím, jak na něj. Ale totálně jsem to nezvládl, projel na celý čáře. Moje nejhorší prohra, soupeř byl jasně lepší. Překvapil mě.

 

Až teď v Sofii to přišlo.

Nic jiného mi nezbylo, než to urvat na poslední možnost.

 

Je to završení životní cesty? Jak ses dostal k zápasu?

Od dětství mě přitahovaly bojové sporty. Box, karate, zápas, ten mi sedl nejvíc, od dětství jsme se řezali, dokud jsme mohli. Můj strýc Tagir Metuzaljev mě k nim vedl, podporoval mě, vodil na tréninky, jezdil se mnou na turnaje. Staral se o mě, prožíval to se mnou. Jednou mi slíbil play-station, pokud vyhraju v jednom roce republiku ve volným stylu i řeckořímském. Byl jsem strašně natěšený, podařilo se mi to a on mi ji v den druhého vítězství hned koupil. Na to nikdy nezapomenu.

 

Pral se taky?

Jo, jo, věnoval se všem možným bojovým sportům. Ale v Rusku i Dagestánu byla obrovská konkurence a on neměl takovou podporu, jakou pak dal on mě.

 

Kdy jsi začal věřit, že se tvoje kariéra ubírá správným směrem, že z tebe něco bude?

Měl jsem vždycky sen živit se jako nějaký zápasník, bojovník, sportovec. Vyhrával jsem české kadetské i juniorské šampionáty, všechny možné mezinárodní turnaje, ale na těch vrcholných jsem startovat nemohl, protože jsem pořád čekal na české občanství.

 

Přitom jsi tady žil s matkou od tří let…

Nevím, proč to vlastně bylo tak komplikované, proč to nešlo jednodušeji. Bylo mi jedenadvacet, už jsem se oženil, čekali jsme dítě, v Chomutově jsem trénoval, k tomu dělal vyhazovače a všelijak se protloukal. Tehdy jsem ho konečně dostal, už jsem ani nedoufal.

 

Psal se rok 2010 a ty jsi hned dostal místo v Olympu, centru sportu ministerstva vnitra a mohl na mistrovství Evropy i světa s českou vlaječkou…

…a hned jsem počítal, že přivezu medaile! Ty kluky jsem přece už dřív dokázal porážet. Ale byl jsem hodně mladý, neměl zkušenosti z pořádných soustředění a akcí, chyběl mi režim. Na světě v Moskvě jsem hned první utkání prohrál v prodloužení. Ale můj soupeř Bulhar se tam stal mistrem světa. Ale za rok už jsem se málem kvalifikoval na olympiádu do Londýna.

 

Jak teď kombinuješ trénink doma v Chomutově, v Praze na Olympu a na reprezentačních soustředěních?

V Chomutově se cítím nejlíp, mám tam rodinu, jsem ve známém prostředí. V Praze mám sice ve Stromovce na pár dní výborné podmínky pro sport a regeneraci, ale musím se postarat o jídlo, i když neumím vůbec vařit. Tady se starám o udržení formy. Ale tu hlavní práci uděláme na zahraničních soustředěních, kde máme šanci se potkat s těmi nejlepšími.

 

Takže se normálně perete s mistry světa a olympijskými vítězi, neskrýváte před soupeři tajné složky přípravy, jako se to děje v jiných sportech?

Potřebuješ soupeře na nejlepší úrovni, abys pak s nimi mohl zápasit. V jedné váze nás je třeba deset patnáct a všichni se chceme spolu porvat, hodit sebou. Každý si chce udělat body s olympijským šampionem, aby si zvýšil sebevědomí nebo se zavděčil trenérovi. Já svůj bojový mód, moje turbo, na běžném tréninku vlastně vůbec nezapínám, odzápasím si, ale dávám pozor, abych se nezranil. Nechávám si ho až sem, a pak hlavně na soutěže. Občas se mi totiž stalo, že jsem na soustředění všechny řezal a na turnaji pak vypadl v prvním kole.

 

Zápasník potřebuje hrubou sílu, ale i techniku, umět vést boj takticky. Jaké máš pro zajímavost fyzické tréninkové parametry, osobáčky?

Jednotlivé složky nerozhodují, máš pravdu. Házíme panákem, chodíme na kardio a další věci. V soutěžním období jsme maximálky moc nedělali, ale co mám zapsaný za přítomnosti trenéra, vypadá ais takhle: benč sto sedmdesát, na dřep s kotníkem do pravého úhlu a dotykem lavičky dvě stě třicet pět, přítahů dám do maxima padesát, klincáků šedesát. Po těhle devastujících výkonech se mi už na další nechtělo. Myslel jsem si, jak jsem silný, ale na soustředěních jsem viděl na vlastní oči i mnohem menší kluky, jak zvládli to samé, dokonce i víc. Někdo má silové parametry, jiný je technik. Když se to skloubí do jednoho zápasníka, může se stát olympijským vítězem.

 

Má ho i Česko, jmenuje se Vítězslav Mácha a vyhrál v Mnichově 1972. Považuješ se za člena české zápasnické rodiny, i když ses narodil v Dagestánu?

Určitě, jsem součástí českého zápasu. Vzhlížím ke všem českým zápasníkům, kteří něco dokázali, vlastně vůbec ke všem českým sportovcům. Vím, že dříve se vozili medaile z velkých akcí. Teď to trochu vyschlo, přišel půst, ale je větší konkurence. Tím nechci snižovat hodnotu výkonů našich předchůdců. I oni byli přece nejlepší, jen ve svém období. Smutné je spíš to, že nezažili tolik uznání a slávy. Medaile se brala spíš jako samozřejmost a když ji získali, už se počítalo, že ji příště obhájí. Proto si moc vážím lidí, kteří mi fandí a podporují mě, i když jsem tu medaili ještě žádnou nepřivezl.

 

Zápas se ocitl dokonce na pomezí vyřazení z olympijského programu, přesto že tam patřil už v antice. Jak jsi to vnímal?

Když jsem to poprvé zaslechl, ani jsem tomu nevěřil. Co to je za blbost? Ze zápasu přece vzešli i nejlepší sportovci z jiných odvětví, jako je teď nejnabitější MMA. Vadilo mi, že se o tom jen uvažovalo. Naštěstí to přešlo.

 

Ty osobně máš na tvrdou MMA pozitivní pohled, trénuješ borce v Rainders clubu. Není to příliš velký rozptyl, od řekněme, pravidly až svázaného zápasu, k nelítostné krvelačné bitvě s cílem dobít soupeře?

S lidmi z MMA se znám osobně, vím, jací jsou to dříči. Uznání i peníze si zaslouží, jsou to top sportovci na největší úrovni. Někteří z nich, nejen zápasníci i trenéři, se dřív i tak nějak ztráceli a teď našli v MMA nový smysl a směr. Z pouličních rváčů se stali disciplinovanými sportovci. Kdo je nezná, by to asi neřekl, ale jsou to všechno skromní a hodní kluci, kteří by venku nikoho nepraštili. Dávají do toho celé své srdce. Tím si mě získávají.

 

Ty máš MMA jako další výzvu do budoucna? Vydělal bys tam víc jistě už teď…

Lanařili mě, měl jsem spoustu nabídek. Ale pro mě je nedůležitější olympiáda. Až pak budu přemýšlet dál. Olympiádu mi nemůžou vynahradit žádné peníze.

 

Jak silný vztah máš k Dagestánu a k Rusku – což zejména v dnešní době může být v Česku poněkud třaskavé citlivé téma?

Že jsme s Ruskem trošku na nože? Ne, ne, já mám vztah k oběma kladný. V Dagestánu jsem se narodil a budu na to vždycky hrdý. Ale Česko už beru za svůj domov, zemi, která mi umožnila v ní žít, reprezentovat ji, našel jsem tady ženu, narodily se mi tu děti – mám desetiletou dceru a jedenapůlletého syna. Do Dagestánu jezdím každý rok strašně rád, mám tam v Izbyrbaši u moře příbuzné, navštěvuji i otce. Naposledy jsem vzal poprvé s sebou tchána a ten byl překvapený a nadšený z přírody i lidí. Jinej svět. Pořád se mě ptá, kdy pojedeme znovu.

 

Dokážeš přijmout i ostřejší hecovačku na téma Rusko, navíc i na tvoji muslimskou víru? Anebo si na tebe nikdo netroufne?

Ale to víte, že jo… že se pošťoucháme. Nejsem příznivec té přehnané korektnosti, jak se v poslední době děje.

 

Právě ti skončil ramadán, jak to máš s pravidly víry?

Jsem muslim a dodržuju nějaká pravidla. Chodím do mešity, nejím vepřové, neubližuju lidem, nepiju… ale všechno nezvládám. Měli jsme turnaje, nemohl jsem držet ramadán a k tomu dvakrát denně tvrdě trénovat. Kdo si to nezkusil, neví, jak je to náročné. Doma to možná jde. Ale já jsem to celý měsíc, nejíst a nepít, dokud nezapadne slunce, nedokázal ještě nikdy. Mám víru v srdci, ale nepřizpůsobuju jí celý život, jak bych měl.

 

Co na to šéf, Alláh, nebojíš se jeho zloby?

Mám k němu velký respekt. Všechno, co mám, rodinu i dům, dostal jsem díky jemu. Víra pro mě znamená strašně moc, a tak to bylo i dřív, ať se dařilo hůř nebo líp. Víra mě motivuje, dává mi sílu.

 

Kdo byl tvůj klukovský hrdina, koho máš rád?

Ani nevím. Moc si vážím českých sportovců a uznávám Lukáše Krpálka. Vyhrál Evropu, svět i olympiádu. Co jen dokázal sám za sebe, i pro celé české judo. A z filmových postav? Rocky, to je přece jasné. Moje žena ho má ještě radši než já, pouštíme si ho pořád dokola. Je to náš příběh, prožíváme ho, i když dávno víme, jak dopadne.

Prozraď ještě, jakou si rád děláš radost, mimo rodinu i sport?

Miluju adrenalin, mám rád rychlá auta, občas si půjčím i Ferrari a svezu se. Na okruhu v Mostě jsem jezdil ve formuli tři i na motorkách. Vím, že to není zrovna odpočinková záležitost.

 

Jaké máš plány na dva měsíce do odjezdu do Tokia?

Právě jsme si s trenérem sedli nad plánem. Vybrali jsme jednu soutěž, mezinárodní turnaj nejspíš v Rumunsku, abychom si vyzkoušeli formu. K tomu nějaká soustředění v Chorvatsku, možná ještě dál, abych si sáhl na kvalitní soupeře.

 

Hry budou jistojistě ve svázaném režimu na rozdíl od minulosti. Nemrzí tě to?

Já už budu očkovaný, budeme mít testy s sebou. Můžu si vzít s sebou jediného člověka, jenom trenéra Scheinera, nikoho dalšího. Ale nestihneme ani zahájení, protože přiletíme o pár dní později. A po skončení soutěže musíme do čtyřiadvaceti hodin opustit Japonsko. Neužijeme si to v plné parádě, to se nedá nic dělat. Jedu tam pro výsledek. Na dovolenou si tam můžu zajet jindy.

 

Účastí na olympiádě už sis sen splnil. Bez ohledu na to, jak dopadne, víš, co bude dál? Je ti dvaatřicet, za tři roky budou další hry pod pěti kruhy…

Probíhalo mi to hlavou před tím, než jsem odjel na tu poslední kvalifikaci. Kdyby to nevyšlo, nevím, jestli bych vydržel dál. Ale teď? Hlava se mi uklidnila, srdce je spokojené. Proč bych měl končit, když to jde? Výkonnost mi pořád stoupá. Ale bude záležet na lidech kolem mě. Na byznysy a předávání zkušeností mám ještě čas. Ať je moje kariéra co nejpestřejší, pak uvidíme.