28 Úno Atomovka nad překážkami pořád bouchá! Svoboda je českým mistrem a chce na olympiádu
Petr Svoboda, už 35letý sprinter-překážkář, získal v Ostravě svůj pátý titul českého halového mistra. Evropský šampion z haly v roce 2011 pílí k olympiádě v Tokiu. Září chutí, silou i pozitivní energií.
Jak se zrodil výkon – nejprve 7,77, pak 7,66?
Byl to risk a vabank, ale musel jsem to udělat. Šlo mi o hodně, cítil jsem se dobře a šel do závodu s tím, že to musí vyjít, nebyla jiná možnost. Musel jsem dokázat, že na to mám zůstat ve středisku, a tohle byla poslední možnost. Měl jsem vlekoucí se neurčité zdravotní problémy, které mi dovolily jít do toho až ten nejzazší termín.
Jak ses pak cítil přímo v závodě, vnímal jsi soupeře, nebo jen sám sebe?
Můj soupeř byl jediný a to – čas. Cítil jsem se, nic mě nebolelo, proto z toho byl i takový relativně pěkný výkon. Kluci rostou, ale zatím nestačili. A snad je budu ještě chvíli motivovat i já, aby se dostali výš.
Loni jsi skoro celý rok promarodil…
Já jsem v listopadu 2018 absolvoval operaci achilovky, šest měsíců pauzy a regenerace, to je standard. Ale na závěr sezony jsem musel vyběhnout, měl jsem na to dva týdny ostré přípravy. A na 110 metrů překážek ve finále extraligy v Hodoníně jsem si natrhl tříslo a s tím i související úpon v koleni. Poškodila se jedna věc na dvou místech. Právě to udělalo velkou neplechu, horší než zranění svalové. Ze začátku to vypadalo až jako prasklý meniskus anebo dokonce přetrhané vazy v koleně, tvářilo se to pořád nějak neidentifikovatelně. Až přišel zázrak, moji lékaři Karolína Bílková a Petr Krejčí problém teprve po čase přesně diagnostikovali. Podstoupil jsem opich úponu a tím se to vyřešilo. Škoda, že se na to nepřišlo dřív. Pak bych měl teď v hale i na lepší výkon.
Jsi majitelem bohaté zdravotní karty. Jak dokážeš ty karamboly znovu a znovu překonávat?
Sport je o tom, abyste zdolávali mety, které ještě nikdo před vámi nedal. Svoboda je tady od toho, aby překonával věk i zdraví.
Jak jsi slavil?
Teď jsem dojel domů za rodiči na Vysočinu, není co oslavovat. Musím sbírat body pro venkovní sezonu, nechci polevit, aby zůstala forma i pevné tělo. Chci na olympiádu.
Co tě tedy čeká?
Závody v hale už nejsou, není kde závodit. V úterý začínám venkovní přípravu. Teprve čekáme, co mi potvrdí manažer za závody. Až se koronavirus umodří, mohl bych se dostat snad i na Diamantovou ligu do Jokohamy. Potřebuju tři velké bodované závody do žebříčku, olympijská šance je reálná, už mám teď díky Ostravě dva.
Přímo na limit 13,32 (Svoboda má osobák 12,27, pozn. aut.) nechceš sázet?
Limit 13,32 dalo loni jen dvanáct lidí, na olympiádě je ale čtyřicet míst. Ten systém je dobře udělaný, aby ti absolutně nejlepší neměli stresy a jasně je vzali. Pro mě je to výzva, já se na něj taky dívám. Pojedu na něj, ale zároveň se chci vejít do žebříčku.
Proto potřebuješ zůstat silný a zdravý, jak toho v tomto věku s tímto tělem dosáhnout?
Není to už jen absolutní dřina, musím poslouchat hlavně tělo. Hodně a hodně se poslouchat. Jsou dny, kdy nezvládnu nic, pak zase jiné, kdy dám tři brutální tréninky. Je to úplná alchymie, ale pro mě zábavná. Sebepoznávání.
Našel jsi nový tréninkový motiv, nebo zajímavý prvek?
Musel jsem zhubnout! Měl jsem 96,5 kilo, teď mám 91. Od té doby, co jsem shodil, nemám problémy s achilovkami, unesu se, nekopu, běhám přes překážky čistěji. Techniku až mám dokonalou na svůj styl, teď si potřebuju hrát s rychlostí, dynamikou. Nepřehánět posilovnu. O to je to víc zábavný. Jako mladej jsem si myslel, že jsem nezničitelnej a víc nepřemýšlel. Teď musíme s trenéry víc dumat, bavit se hledat. Hlavním koučem pro mě zůstává Luděk Svoboda, ale kondičně pracujeme s Romanem Zubkem, jeho bývalým svěřencem. Trénuju jinak než ostatní kluci ve skupině, kterým je okolo dvaceti let. Já musím mnoho věcí dělat individuálně. Baví nás to, je to super.
Oba vrcholy sezony – olympiáda i Evropa se dají reálně zmáknout?
Je to můj cíl, zvládnout oboje. Uvidíme, co mi dovolí zdraví. Dívám se i dál, příští rok je v hale v zimě Evropa i svět a já jsem spíš halový tip. Kdybych už chtěl uvažovat o konci, tak v tom nejlepším, co umím. Ale miluju ten sport, chtěl bych na vrcholné úrovni vydržet co nejdéle.
A pak?
Mám jasno, naplánováno. Ale nechci to říkat nahlas, aby se něco nepokazilo. Pracuju na tom usilovně, ale nekrade mi to čas z tréninku.
Foto: Pavel Lebeda/sport-pics.cz
