05 Bře Brenda Fruhvirtová. Den za dnem na cestě do světové špičky
Po prvních dvou dospělých triumfech na turnajích v Tucumánu v Argentině a kvalifikaci v Mexiku zamířila 14letá tenisová supernaděje (už 395. ve světovém žebříčku) Brenda Fruhvirtová na pár dní domů. Pod vedením kouče Jana Příhody se poctivě připravuje na další turnaje.
Takže svět ženského tenisu se obává tvého nástupu?
Už i top hráčky asi vědí, o koho se jedná, a musí pro ně být nepříjemné hrát proti tak mladé soupeřce. Nechci říkat, že se mě bojí, ale zbystřují pozornost.
Přecházíš tedy ve čtrnácti letech už trvale na dospělý okruh, i když tam bude náročnější se ještě prosadit než v juniorských turnajích?
V dubnu mi bude patnáct, budu se soustředit jen na ženy. Tam mám sice povolený omezený počet turnajů do roka, ale ty juniorské už pro mě nejsou důležité. Možná si ještě pojedu tenhle rok zahrát juniorský Grand Slam, ale letos s tím skončím.
Co potřebuješ nejvíc dohnat, aby ses mohla stavět ženám rovnocenně?
Nejvíc tam hrají roli zkušenosti, těch mají víc, a pak taky fyzická síla.
Silový trénink je ale třeba rozumně dávkovat, aby se organismus ve vývoji nepřetáhnul, že?
Snažíme se to dělat rozumně, vím, že tam hrozí zranění a nejvíc jich v tomhle období pochází právě z tréninku fyzičky. Pracuju hlavně jen s vlastní vahou. Využívám služeb kondičních trenérů.
A po herní stránce, kde máš nejvíc prostoru na zlepšování?
Jsem komplexní hráčka, nedá se říct, že bych měla vyhraněný herní styl. Záleží, proti komu hraju, jakou stanovíme taktiku. Mám výhodu, že jsem klidná hráčka, že sice dokážu reagovat, ale hlavně si jedu to svoje a nenechám se rozhodit.
Hlava a psychologie tvoří v tenise, a zvlášť v tom ženském, velký potenciál, že? Nejen ve hře, ale i odolávání tlaku okolí. Jak to zvládáš?
Tenis je hodně o psychice, to vím, ale mentálního kouče nemám. Odjakživa všechno řešíme v rámci rodiny, pomáhá mi i starší ségra, která má víc zkušeností. Dokáže mi poradit.
Vycházíte spolu výborně, ani náznak přehnané rivality?
Máme hodně dobrý vztah. Tady v Česku a pak když jezdíme na stejné turnaje, spolu i hodně trénujeme. Rivalitu neřešíme.
Jakou máte „ostrou“ zápasovou bilanci z poslední doby?
Loni na konci roku jsme se dostaly proti sobě dvakrát do finále. Jednou vyhrála Linda (v listopadu v Guadalajaře 6:4, 7:6, pozn. aut.), jednou já (týden nato v Méridě 7:5, 7:5), a jednou jsem zápas kvůli zranění skrečovala.
Takže remíza, v optimálním stavu jste aktuálně vyrovnané?
Jo, jo, dá se to tak říct. Ani bych při zápase necítila, že je ségra starší a silnější.
Jak to v tak náročném sportovním režimu zvládáš se školou, jsi v deváté třídě…
Máme to dost těžké, ale pomáhá nám individuální plán. Do školy chodím na zkoušky už druhým rokem. Do školy Bohumila Hrabala v Libni chodila od první třídy už ségra. Je to kvalitní škola, rodiče nás vedou ke sportu i ke škole. Měly jsme vždycky výborné známky a oni nám díky tomu vycházejí vstříc. Učím se hodně s mamkou, ségra teď chodí do druháku na Obchodní akademii Danaé na Praze 8. Já se rovněž chystám na stejnou školu.
Maminka Martina: Jsem v kontaktu se všemi učiteli, posílají mi požadavky, probíráme, co je potřeba. Musím si i sama všechno předem nastudovat.
Kdy jste se rozhodly pro tenhle totální tenisový život?
Odmalinka jsme to dělaly naplno s tím, že se chceme stát profesionálkami. Ségra začala na Spartě ve školičce někdy ve třech a mě tam mamka vozila v kočárku. Pak jsme společně chodily na atletiku, gymnastiku i tenis, o víkendu na lyže, ale právě tenis nás bavil nejvíc. Nějak to vyplynulo a vyšlo nám to. Postupem času se to nedalo stíhat a ty ostatní sporty musely jít stranou.
Dá se za rozhodující zlom označit předloňský začátek působení v akademii u Patricka Mouratouglua v Nice?
To asi ne. Už jsme hrály dobře, Linda vyhrávala turnaje mezi staršími, a oni si nás vybrali.
Tahle doba přinesla i změnu rodiny na „full-time job tenis program“?
Maminka Martina: Měli jsme firmu na zařizování interiérů a postupně jsme její činnost omezovali. Ale bez pomoci partnerů bychom to nikdy nezvládli a taky je to samozřejmě závislé na výsledcích. Kdyby holky nehrály, nikdo jim nic nedá. Je to strašně drahé a po covidu ještě víc. Manžel Hynek všechno řídí, je to náročně.
Už občas něco vyhrajete. Okamžitě investujete dál, nebo si ukládáte? Odměníte se dárečkem pro radost?
Prize money zatím nestačí ani na pokrytí cesty. Teď jsem si v Mexiku koupila řetízek, ale obyčejný, na ulici.
Najdeš si i chvilku pro sebe?
Celý den máme co dělat… trénink, jídlo, regenerace, cestování. Když to někdy náhodou vyjde, zajdeme si se ségrou podívat se do obchodů nebo do kina, ale to jen výjimečně.
Jak máte rozdělenou rodičovskou spolupráci?
Odmalinka jezdí taťka spíš s Lindou a mamka se mnou. Minulý rok jsme to většinově vyměnily. Ale vždycky, když jsem s někým delší dobu, těším se na toho druhého, na změnu.
Máš procestovanou půlku světa, kde to máš ráda?
Mně se líbí nejvíc Evropa, Itálie, Chorvatsko, Francie a tak. Pak Amerika, tam jezdím nejradši na Floridu, byla jsem i v New Yorku. Před třemi lety jsem vyhrála cestu na Australian Open do Melbourne a to se mi taky moc líbilo. Každé místo má svoje.
Domácí základnu máte na Olympu v pražské Stromovce, jak ji využíváte?
Ano, trénujeme na Olympu v letní sezóně venku na antuce a v zimě v hale na betonu. Využíváme posilovnu i regeneraci, celé zázemí je tam super. Moc si toho vážíme.
Jazykově zvládáte víc než angličtinu?
Angličtinu plynule. Ve škole se učím francouzsky. Ségra dělá ještě španělštinu, ta ji baví, možná ji taky zkusím.
Teď v Argentině tě ocenila osobně bývalá hvězda Gabriela Sabatiniová. Máš nějaký vzor, anebo k někomu na okruhu výraznější sympatie?
Ani ne, takhle to nevnímám… My se tak nějak mezi nimi pohybujeme odmala, přijde nám to normální. Na Laver Cupu v Praze jsme si jednou moc hezky popovídali s Rogerem Federerem, ve Wimbledonu pak se Serenou Williamsovou. Ale nějaké kamarádství, to zase ne, každý se stará o sebe, jde si sám za svým. Jsem ráda, že jsme na to se ségrou dvě.
Dá se v rámci možností koordinovat společný turnajový program?
Teď se zrovna moc nevídáme, ale donedávna jsme spolu hodně trénovaly v Česku. Když můžeme jet spolu na stejný turnaj, jedeme. Záleží na rankingu, snad to už brzy půjde víc.
Co teď máte v nejbližším plánu?
Ségra zůstala s taťkou v Americe v Arcadii u Los Angeles. Já poletím na dvě pětadvacítky do Antalye. Takhle dva turnaje na stejném místě za sebou vyjdou málokdy. Ale není to jisté, musíme pořád reagovat na vývoj situace a možnosti, a pak taky podle výsledků. Plánujeme ze dne na den.
Tomáš Nohejl, foto: archiv Brendy Fruhvirtové
