Bronzový sen biatlonistky Charvátové. Ten se musel prožít

Bronzový sen biatlonistky Charvátové. Ten se musel prožít

Když nezáří ten, co má, je to špatné. A když oslní ten, co nemá, je to ještě horší. Tak zní komentář skeptika. V případě biatlonistky Lucie Charvátové by to však mělo být naopak. Na mistrovství světa v jihotyrolské Anterselvě získala zatím jedinou, o to však nečekanější, českou individuální medaili.

 

Po pravdě řečeno, málokdo by před startem vsadil i na čtvrteční bronz smíšené štafety. Ale skvělý výkon aktuálně nejsilnějšího českého kvarteta Eva Kristejn Puskarčíková, Markéta Davidová, Ondřej Moravec a Michal Krčmář přinesla skvělý výsledek.

Ale hned o den později bronzový sprint Charvátové? Vůbec to nebyl triumf druhého sledu. Biatlon přece svým charakterem dává šanci na úspěch mnohem širšímu poli závodníků. Proto ho tolik fanoušků miluje i v Česku. Nejspíš nyní dokonce víc než třeba tradiční běžecké lyžování, z něhož česká reprezentantka při přestupu mezi dospělé a po první účasti na mistrovství světa (shodou okolností v nedalekém trentském Val di Fiemme) před sedmi lety přišla.

V počátcích se zdálo, že ji běžecká kondice pomůže vyrovnat střelecký handicap. Jenže po změnách tréninkového rytmu si i ona sama stěžovala, že se necítí tak silná ani na lyžích. Sama dojela nejlíp pátá a šestá ve sprintu vždy v Hochfilzenu, ve štafetě se dostala ve světovém poháru pětkrát na stupně vítězů, z toho jednou v sezoně 2015/16 v USA ještě i s Gabrielou Koukalovou, dokonce na ten nejvyšší! Zároveň však její střelba mnohokrát společné úsilí pokazila, stala se terčem nenávistných útoků, nezajela si na olympiádě v Koreji, bojovala se zdravotními neduhy, teď v létě ji hrozilo i vyřazení z týmu.

Přesto vytrvala, i proto, že má oporu ve sportovní rodině. Už její dědeček Jaroslav Charvát byl skvělým atletem, jako první Čech přehodil ve vrhu kladivem sedmdesátimetrovou hranici, později působil jako redaktor Československého sportu. Táta Roman běhal na lyžích a věnoval se orientačnímu běhu, nyní se – ač vysokoškolsky vzdělaný stavař – věnuje převážně vrchlabským běžeckým tratím.

Před startem se chtěla vejít do třicítky, a v cíli z toho jednu nulu vymazala… A to ještě dost dlouho sahala dokonce na stříbro, ale do poslední chvíle musela svoji pozici hájit. Tahle bronzová medaile je obrovským zadostiučiněním za její nezdolnost. „To se nedalo vysnít, to se musí prožít. Jsem ráda, že jsem to nevzdala,“ říkala.

I když v neděli při stíhacím závodě už se zase vrátila na houpačku a sedmi minelami sama sebe torpedovala do páté desítky výsledkové listiny. „Ve střelbě jsem hodně spěchala. Ale v tom sprintu jsem se vydala a dnes na to úplně neměla, i když jsem nervózní na startu nebyla,“ říkala. „Pořád stojím nohama pevně na zemi. Užila jsem si to a jdu dál.“

Foto: Petr Slavík