Čekání na lyže. Lyžařka Pauláthová v roli tety na plný úvazek

Namísto, aby ladila poslední detaily techniky na rozjíždějící se zimu, alpská lyžařka Kateřina Pauláthová ukazuje své sestře Janě a její čerstvě narozené dcerce Emě krásy Prahy. „Ale už zase balím, chystáme se na lyže. Snad to bude lepší,“ říká. Rekonvalescence operovaného kolena se nečekaně protahuje.

 

Podstoupila ji podle plánu koncem března. Koleno, opotřebené dlouholetým zatížením a loňskou opravou přetržených křížových vazů, potřebovalo repasi. „Ale bylo to bolestivé, víc než křížák, to jsem nečekala,“ říká 26letá dáma.

Doktor Beznoska, který se stará o reprezentaci, ji na klinice v Benešově vyčistil vnitřek kloubu. Uvolňovalo se celé pouzdro, uvnitř něhož tlačily úlomky všeho možného, způsobovaly otok a tlak pod čéškou. A ten bolel…  „Vyčistil se taky meniskus, koleno se opravilo, je jiné,“ ukazuje členka Olymp CS MV.

Tři čtyři týdny trpěla. Teprve pak mohla došlapovat. „Postupně jsem začala něco dělat, co jsem mohla, ale bez pořádného záběru, na který jsem byla zvyklá, mi už z toho hrabalo,“ přiznává.

V červnu a v srpnu se vydala na lyže do Francie do oblíbeného Les2Alps. „Poprvé jsem jezdila volně, to bylo fajn, ale cítila jsem, že to není ono, nemohla jsem do toho zarvat. Vrátila jsem se doma ke cvičení, píchaly se kyseliny do kolena, ale žádné zlepšení jsem nevnímala.“

Dalším krokem se stalo použití injekcí s plazmou. „Vezmou ti 80 mililitrů krve, odstředí ji a 7,5 ml ti píchnou do toho bolestivého místa do chrupavky. Cítíš ho plnější, ale nepříjemně. Dva dny poleháváš, pak se začneš pomalu hýbat, ale na plnou zátěž můžeš pomyslet až za měsíc,“ popisuje.

Tato rehabilitace ji pomohla, začala fungovat pro normální život. „Seběhla jsem schody, doběhla tramvaj. Nedávno po dvou dnech lyžování na Stelviu ale koleno zase oteklo a bolelo, jak už dlouho ne. „Doktor mi říká: Chce to čas. Uvažuje o druhé plazmě, ale to se mi nechce,“ krčí rameny. Sponzoři ji podporují, zůstala u materiálu značek Rossignol, Shred, Swix, Don Quiet a Skins.

Koncem října sledovala v televizi otvírák světového poháru, obří slalom v Söldenu, kde dříve pravidelně naskakovala do křišťálového kolotoče. A teď? „Nic zvláštního jsem necítila. Nejdřív jsem pomyslela na to, jak mi lyžování chybí, pak jsem si uvědomila, jaký to je vždycky brutál na začátek a uvědomila jsem si, že jsem vlastně o nic nepřišla.“

Půl času tráví doma mezi rodiči v Havířově, půl času v Praze s přítelem Josefem Dostálem a na rehabilitacích. Teď ukázala metropoli sestře Janě a několikatýdenní neteři. „Je krásná, ale taky to je dobrá antikoncepce,“ směje se.

Její dny mají podobný scénář. „Cvičím, laserujeme, dostávám rázové vlny, uvolňujeme ho, posilujeme na speciálních přístrojích, děláme balanční cvičení,“ pochvaluje si péči fyzioterapeutek na Olympu ve Stromovce. S častou tréninkovou parťačkou Terezou Kmochovou chodí aspoň na obědy, neboť se stala její sousedkou v Karlíně.

Známý kalendář, kdy rozjížděla sezonu v Americe, letos určitě nenaplní. „Závody? To ne, nejde to, zbytečné je nějak plánovat. Nevím, kdy to bude, bez tréninku to nejde. Musím být trpělivá,“ říká vyrovnaně, ne rezignovaně. Možná po novém roce nalistuje termínovku FIS závodů či Evropského poháru.

Teď se vydává za novou výzvou na sníh do jihotyrolského střediska Pfelders. „Tam nasněžilo. Uvidím, co mi to dovolí, musím opatrně, poslouchám tělo. Nemá smysl to rvát. Přes koleno,“ loučí se slovní hříčkou, blikající nadějí.