24 Led Charvátová si přestup k biatlonu pochvaluje
Možná nečekaně utekla Lucie Charvátová z bílé stopy ke střelnici. Před čtyřmi lety jela také docela překvapivě štafetu na mistrovství světa v běhu na lyžích ve Val di Fiemme, ale v létě změnila „dres“. Blonďatá dáma ze sportovní rodiny toho vůbec nelituje, naopak!
Jsi spokojená se změnou, kterou jsi před třemi a půl lety, ve dvaceti, učinila?
Jasně, stoprocentně. Už bych se nevrátila. Byla to přesně vhodná doba, není o čem přemýšlet.
Co bylo nejtěžší po přestupu k biatlonu?
Nebylo to těžký hned. Zpočátku mi trénink střelby přišel jako zábava. Spadne mi terč nebo nespadne? Ani jsem nevěděla, proč se tak děje. Těžší je to až teď, když vím, co a jak. Není těžké střílet. Ale přimět se udělat to přesně správně v pravou chvíli. Každý den něco pořád objevuju něco nového, jak to funguje, jednoduché to není. Dovednost už mám, jen potřebuju zkombinovat všechny prvky do stabilní výkonnosti.
Jak jsi upravila běžecký trénink?
Hodně. Teď je to víc profesionální, obětuju sportu celý čas. Dřív jsem k lyžování chodila do střední školy. Teď mi trénink zabere i tři hodiny dopoledne, z toho dvě hodiny na lyžích. Na běžkách jsme se připravovali na jeden konkrétní závod, který jsme měli před sebou. Biatlon má dlouhou sezonu, je třeba ji vydržet celou. Jezdíme hlavně objemy, ne intervaly. Přitom já byla spíš k rychlejším věcem, výbušnější typ, jezdila jsem úseky. Propočty po ruce nemám, ale mám přibližně o dvacet procent kilometrů víc.
Jak ses dostala do střelby, musela jsi střílet víc než ostatní, cvičit techniku?
Od začátku jedu skoro jako ostatní, nemůžu si jít po večerech sama zastřílet. Sama musím dělat suchou přípravu, to v lásce zrovna nemám, doháněla jsem i manipulace se zbraní. To mi už jde, jsem na stejné vlně s ostatními. Rychlost už zvládnu. Potřebuju přesnost, to snad přijde. Protože to nejde uspěchat, dochází to postupně. Tuším to, jak správně věci dělat, jak odhadnout podmínky. Ale nedaří se to udělat ve chvíli, když to nejde. Dnes už to vím, proč se netrefím. Nedojedu pohyb, strhnu zbraň, chyb mám víc. Musím se naučit je eliminovat.
V individuálních závodech záleží jen a jen tobě, sama si užiješ zadostiučinění i zklamání. Ale ve štafetě se zodpovídáš celému týmu. Je to obtížnější než ve štafetě v běhu na lyžích?
Nedá se to srovnat. Nechápu, když někdo vzdá běžecký závod, že mu to nejde psychicky. Na biatlonu si musíte rozložit síly, přemýšlet, dívat se po větru. Když jedu sama, netrefenou ránu si sama odkroužím. Ale ve štafetě? Tohle je nejhorší pocit, všechno se nabalí. Loni jsem byla jako ve spirále, šla jsem níž a níž. Letos se to nezlomilo, nezvedlo.
Jak hodnotí zbytek týmu, když jim to jedna členka zkazí?
Ve štafetě musí být čtyři lidi. Nás holek není moc, často nemáme jinou možnost, jak to postavit. Já jsem ráda, jak mě podrží holky i trenéři. Od gaučových specialistů sportovec kritiku nemůže brát vážně. Tým mě drží. Jednou se ti to povede, říkají. Poprvé ale všichni naštvaní byli, když to nevyšlo. Teď už je to lepší, a když se nám podaří výsledek, já jsem jim pak vděčná. Taky trenér to bere reálně: Když se netrefíš, dojedeš si to.
To zní parťácky, férově.
Čekají, že to jednou vyjde. Jen já nevím, jestli tu šanci zase příště dostanu. Ani tenhle víkend ve vysoké nadmořské výšce. Situace se mění každým dnem, ani my se nebavíme, kdo pojede. Když přijde řeč na štafetu, já spíš odcházím. Trenér obvykle nominuje sestavu den předem.
Jaký máš nejsilnější zážitek z biatlonu?
Každý je jiný. Tolik diváků jako v Novém Městě jsem nikdy ani neviděla, bylo to výjimečné. Ale já jsem introvert, nepotřebuju jich tolik. Nejlepší výsledek se mi podařil loni v Hochfilzenu, kde jsem byla pátá a šestá ve světovém poháru. Ale tam se sešlo všechno, tak já to potřebuju. Bylo krásně, bezvětří, líbí se mi to místo.
Lyžaři se teď trápí, zato biatlon jede na báječné vlně. Také díky působení v Olymp CSMV, že?
Je to náš zaměstnavatel a pro nás velký benefit. Jsme spolu celý rok, ředitel i další lidé nám moc fandí. Já žiju většinou na cestách ve velké tašce. Když jsme doma, podívám se na dva dny do Vrchlabí, v Jablonci nebydlím, ani zatím nevyužívám byty s regulovanou nadmořskou výškou. Mám s ní problémy a nechci v sezoně experimentovat. Vyzkoušíme to až na jaře.
Stíháš i studium na vysoké škole…
Studuju denní studium mezinárodního managementu na ekonomce v Liberci, na jaře už mám bakalářské zkoušky. Vycházejí mi vstříc, lidi z hor sportu a přírodě víc rozumí, netopí mě zbytečně. Budu pokračovat pak určitě i na inženýra, mám slušné průměry. Vzdělání upřednostňuju, ráda bych se jednou věnovala marketinku nebo managmentu, těším se na to. Jen teď ještě musím s tátou, když mám čas, skoro celou zimu pracovat na úpravě stop u nás ve Vrchlabí.