28 Říj Erbanová zůstává u ledu. Byť u jiného, tak spokojená
Cenu ministra vnitra získala za loňský rok Karolína Erbanová, bronzová medailistka z olympijských her, která loni v létě nečekaně ukončila v 25 letech úspěšnou kariéru. Jak si žije? „Jde to dobře, píšu nové kapitoly. Jsem zase u ledu, sice u jiného, ale spokojená,“ říká v původním rozhovoru.
Znamená pro tebe Cena ministra vnitra skutečnou tečku za profesionální kariérou?
Dá se to tak říct, byla jsem jí mile překvapená. Ale cokoliv budu dělat, platí to pro jakýkoliv sport, pojedu naplno. Takže asi jsem skončila bruslařskou kariéru, ale ne se sportem. Tělo mám mladé, cítím se dobře, uvidíme, co přinesou další dny.
Náhlé oznámení konce s rychlobruslením následovalo vážné zranění kolenních vazů, tedy zmizely poslední naděje na comeback.
Rozhodovala jsem se, když jsem ještě nebyla zraněná, za plného vědomí. Lidi, co mě znají pořádně odmala, vědí, že se bývali mohli snažit, jak by chtěli, ale že to nezvrátí. Nikdo se ani nějak významně nesnažil. Se všemi hlavními aktéry mé kariéry jsem o tom promluvila a nemohli mi na to nic říct. Uzavřela jsem to, i když vím, že někteří lidi stále nechápou, možná jsou i smutní, ale já mám jasno. Nastaly okolnosti, rozhodla jsem se a pamatuju si jen na to výborný a krásný. Nikdy jsem nelitovala, žiju jinak a dívám se dál.
Přetržené vazy v koleni z florbalu už jsou po víc než roce úplně v pořádku, bez tlaku na rychlý návrat?
Ano. Já se ale ani pod tlak dostat nenechám, ve svém životě se objevuju jen pod tlakem svým. Chtěla jsem rychle zase něco hrát, chyběl mi pohyb, chtěla jsem dělat věci, které jsem při rychlobruslení nemohla. Všechno zlé je pro něco dobré. Díky rehabilitaci kolena jsem se dostala do rukou fyzioterapeutky, která mi pomohla rozklíčovat všechny věci, napáchané na těle během předchozích let sportovní kariéry.
Tedy komplet restart.
Nejsem ráda, že se mi to přihodilo. Ale dala jsem si dohromady plno věcí v těle, ale i v hlavě, a našla si pozvolna směr, kterým chci dál. To zranění bylo natolik velké, že jsem toho času měla dost a dost. Ten čas jsem potřebovala a přinesl mi hodně dobrého. Nic jiného, než něco podobného, by mi nedovolilo zvolnit a najít ho.
Žiješ tedy ve Vrchlabí a vrátila ses k hokeji.
Moc jsem nevěděla, ale ozvali se mi manažeři z agentury Albo s nabídkou učit bruslit hokejisty. A já jsem logicky chtěla začít doma, tedy ve Vrchlabí.
Jak vypadá tvoje činnost?
Podle domluvy se věnuju hlavně dětem v hokejovém klubu, občas zajdu i s áčkem. Dohromady třeba tři dny v týdnu.
A dál?
Už před tím jsem spolupracovala s jednou dobročinnou organizací, věnuju se ji také.
Sama hraješ hokej i florbal, jak se ti daří?
Hraju za Jičín druhou ligu, v hokeji i ve florbale, nějak se mi to sešlo. Ještě mě občas to koleno pobolívá. Ale jdu dál, den ode dne, kam mě to pustí. Hokej je moje láska, našla jsem si cestu zpátky. Dost rychle se s tím zase sžívám, bruslení mi obrovsky pomáhá a dokážu už zapojit i ty ruce.
Český ženský hokej jde nahoru, už mu jen krůček, resp. jeden zápas, scházel od účasti na olympiádě v Koreji 2018. Můžeš reálně myslet na národní tým?
Neznám tu úroveň úplně přesně, ale doufám, že i tahle možnost tam může být. Mířím vždycky nejvýš, i když to beru s pokorou. Kdybych u toho mohla být, byla by to bomba.
A florbal, který vyžaduje přece jen speciálnější techniku, neuplatníš bruslařské přednosti?
V hokeji jsem na tom líp, ve florbale mi uniklo mládí, ten míček zůstává pořád velmi skákavý. K tomu běh. Tedy všechno věci, které jsem před tím nedělala. Pořád mě to ale baví, těžím spíš ze všeobecné vytrvalosti a přehledu ve hře. Zatímco u hokeje to mám v sobě, každým tréninkem cítím pokroky. I když jsem teď bruslila jen rovně a doleva, ten pohyb na nožích mi pomáhá.
Kolik hodin týdně teď trénuješ? Dejme tomu deset hodin?
Možná i míň, i když k tomu zase to moje trénování dětí, takže v zápřahu jsem. Určitě trénuju míň než dřív, ale nedívám se na to takhle. Záleží na kolenu, to je limit. Jinak na velké dávky jsem zvyklá, potřebuju se jen dát dohromady. Někdy po zápase tři čtyři dny nic nedělám, nebo jen jezdím na kole. Užívám si i to, že nemusím. Už toho mám v sobě dost a dokážu to využít, jen přiživuju, což znám od ostatních sportovců.
Téměř neomezený volný čas jsi také dosud moc nepoznala.
Začala jsem studovat Vyšší sportovní školu Palestra v Praze, jsem ve druhém ročníku, obor sportovní a kondiční specialista. Jsem ráda doma v horách, těším se na zimu na lyžích, běžky i skialpy, to jsem dřív moc nemohla, nechtěla jsem špatně upadnout, abych ztratila sezonu. Po dvanácti letech si užívám všechny najednou nové věci.
Foto: Pavel Lebeda