Holubi, třeste se! Je tu dynastie Hrdličků

Petr Hrdlička, olympijský vítěz z Barcelony 1992 ve střelbě, už po životním triumfu žádnou velkou medaili nezískal. A i když jako trenér dovedl k dalším úspěchům v disciplíně trap – střelbě z brokovnice na „holuby“ – Davida Kosteleckého nebo Jiřího Liptáka, dočkal se až teď. Jeho dcera Zina si přivezla z mistrovství světa juniorů v Itálii bronz z individuálního závodu a k tomu zlato ze smíšené dvojice.

 

„Když se naplní práce, kterou tomu dáváme, potěší to u každého svěřence,“ říká skromně otec, 51letý kouč reprezentace i své nástupkyně.

Ta střílela už od sedmi let ze vzduchovky, vyzávodila se, a ve dvanácti si po jeho vzoru sama vybrala brokovnici. „Líbí se mi, je to akčnější a zajímavější,“ vysvětluje teprve 15letá dívka po svém prvním velkém úspěchu.

„Je to krásný pocit,“ těší se ještě dnes, pár dní po světovém šampionátu. „Oba závody tam vypadaly pro mě úplně stejně, myslela jsem si, že nemám šanci.“ A to ještě v ženském družstvu skončila s Češkami čtvrtá. Jak se to tedy povedlo? „Trefovala jsem se,“ směje se.

Nejprve vyhrála kvalifikaci. „Nebyla jsem nervózní. Ale až když jsem šla do rozstřelu o třetí místo, tak už jsem věřila, že tu medaili můžu získat.“ Ze 125 holubů měla 112 trefených, to byl osobák. Táta Petr kdysi v olympijském závodě dal 195 z 200. Teď ji pochválil, ale hmatatelná odměna prý zatím nepřišla…

V mixech nastoupila v reprezentačních barvách s Fabiem Beccarim, který má českou maminku a italského otce. Ve finálovém rozstřelu se potkali právě s Italy. „Tak moc je chtěl porazit a dokázali jsme to.“

Ostatně v mixech už má slušnou zkušenost, s 19letým bratrem Vítem Hrdličkou mají zlato a stříbro z českého mistrovství. „Ale on teď v Itálii nebyl. Sestava se vybírá podle výkonnosti. S bráchou se v závodě líp podržíme, než s někým, s kým se potkáme třeba poprvé až na střelnici,“ vysvětluje nominační zákulisí.

Jak ji vidí sám otec a trenér? „V něčem si asi budeme podobní, ale každý je přece individualita. Je to holka, bere to jinak než kdysi já nebo jiní kluci – je zodpovědnější, umí naslouchat. Ale uvidíme, kam až dosáhne. Nevíte, jak se bude vyvíjet situace, jak ji to půjde, bereme to rozumně. Netlačím na ni, zatím poslouchá,“ říká s nadhledem.

Teď ji čeká juniorský světový pohár v německém Suhlu, možná mistrovství Evropy ve stejném místě, odkud si odvezla světové medaile.  Úplně nedosažitelná není dokonce ani olympiáda v Tokiu příští rok. „O tom ale vůbec nepřemýšlím, neřeším to, je tam spousta holek z celého světa s lepšími body. Kdyby to náhodou vyšlo, budu ráda,“ uvažuje rozumně. Mezi juniory může sbírat medaile ještě pět let.

A ta cesta není jednoduchá nikde. „Na základce mě někteří učitelé moc nechtěli uvolňovat, vždycky musel zasáhnout až pan ředitel,“ vypráví dívka, která se chystá po prázdninách na střední školu.

Ještě loni ji podporovala střelecká akademie vlašimské zbrojovky, teď už je členkou Olymp CS MV. „Vážím si toho. Trénujeme v Brně v Soběšicích, do Prahy do Stromovky jezdím jen na lékařské testy,“ dodává.

V týdnu chodí střílet dvakrát nebo třikrát, tři až čtyři položky, což zabere dvě až tři hodiny v kuse. K tomu nejmíň dvakrát týdně posilovna s postřehovými cvičeními a kruhovými tréninky, neboť brokovnice vyžaduje už mocnější fyzickou konstituci. Závody skoro každý víkend. Někdy zařazuje na uvolnění i tenis. „Jsem pravák, musím víc cvičit na levačku,“ doplňuje. Jen do lesa na lov – jako táta – nechodí, na to jí už čas nezbývá.

K tomu ještě domácí zimní „sušení“, tedy nácvik držení zbraně „nanečisto“, aby se zautomatizovaly pohybové vzorce. „Mělo by se cvičit každý den aspoň hodinu, ale to většinou nevydržím,“ přiznává.

Jak to vysvětluje otci-trenérovi nebo jeho zástupci Radku Zaoralovi? „Vím, že mi taťka dává to nejlepší, co může. Ale někdy to je těžký, zatím si to vyříkáme, když si myslím něco jiného. Oba jsme neústupní a mamka je pak soudce, doma nás rozsoudí.“

Kam až může dosáhnout? „Když mi takhle půjde, myslím, že mě to bude bavit dlouho,“ usmívá se dcerka slavného otce. Jeho zlatý olympijský závod viděla jako malá holka na domácím dvd, přetočeném z VHS videokazety. „Už si to ani moc nepamatuju, skoro jako by se to ani nestalo. Něco po taťkovi v sobě určitě mám, ale jdu si svoji cestou,“ říká.