Jak chce remorkér Kozubek dobýt katarskou pláž

Dálkový plavec Matěj Kozubek míří za velkou premiérou. Na Světové plážové hry do katarského Dohá, které nahradily původně vybrané San Diego v USA. Českou výpravu tvoří 13 zástupců v šesti odvětvích. Kozubka tam na Katara Beach čeká trať 5 kilometrů.

 

Jak a na co se chystáš?

Bude hodně teplá voda a já mám radši studenou. Přes noc tam teploměr ukazuje stále kolem třiceti, takže se asi neochladí. Před devíti lety v Dubaji zažili dálkoví plavci z vedra smrťák. Limit je teď 31 stupňů, takže počítáme, že tady bude 30,9… Můžeme jen doufat, že to proběhne v rámci nějakých rozumných regulí. Před dvěma lety na Univerziádě na Tchaj-wanu se ve čtyři ráno naměřilo oficiálně 30,9. Pak trenéři těsně před závodem naměřili 34 a někteří stahovali svoje týmy ze závodu. Nebylo to příjemné, museli jsme vzít vodu navíc. Ale to byla desítka. Na pětce, která trvá okolo hodiny, se podle pravidel neobčerstvuje. Budeme to muset zvládnout, hodně pít před závodem i po něm.

 

Slanost vody nebo mořské potvory ti nevadí?

Nic životu nebezpečného tam nebude, možná medúzy, že mě žahne, to jsem zvyklý. A slanost? Do deseti kilometrů se to dá, cítíš chvíli jen slano v puse. Mažeme se vazelínou kolem krku a v podpaží proti odřeninám od vlastního těla, ale to i doma ve sladké vodě. Nic speciálního.

 

Letos jsi zaznamenal nejlepší výsledky včetně celkového triumfu v Evropském poháru. Dá se říct, že jsi i ve vytrvalostním sportu vzhledem ke stále relativně nízkému věku 23 let už dostatečně zkušený?

Za ty roky, co objíždíme velké závody, se mi podařilo nasbírat nějaké zkušenosti. Teď se k nám hrne spousta bazénových plavců a jsou mezi námi i mladší, věkový průměr poklesl. Jen na ty delší štreky přes desítku převažují spíš starší vyzrálejší kluci. Nastřádává se mi vytrvalost, přidal jsem čas i kilometry v tréninku. Jsem rád, že se mi to takhle dosud povedlo.

 

Jaké máš ambice teď, až na medaili?

Doteď pořád nevím, jak se to čtvrté místo na mistrovství světa podařilo. Jsem zvědavý, jak to dopadne v Kataru. Pětka je sprint, pojedeme nejspíš komplet asi třicítka plavců v balíku až do závěru a každá chybička se tam projeví. Já jsem měl koncem prázdnin volnější režim, ve finiši mi trošku scházely síly, ale teď už se zase jede naplno. Doufám, že to dopadne dobře.

 

Umíš se pohybovat v mele a strkanici ve vodě, jakou volíš obvykle taktiku?

Mám ostré lokty a vůči ranám jsem odolný, to sem patří, na to je třeba si zvyknout, aby ses v balíku udržel. Snažím se být vepředu, netahat, ale hlídat si pozici a zachytávat nástupy. Vyhovuje mi delší tempovější finiš, kdy je třeba uplatnit vytrvalost i rychlost. Ale ani v závěrečném sprintu se nevzdávám, musí se bojovat až do konce.

 

I do Kataru jedete dva Češi spolu s Víťou Ingeduldem. Jste schopni si v balíku vypomoci – podobně jako běžci, nebo cyklisti?

To asi moc ne. Víme o sobě, ale pomáhat si nejsme zvyklí. I doma v úzké špičce spolu stále soupeříme.

 

Jak ses stal dálkařem?

Plaval jsem, ale závodně jsem začal až v šesté třídě, přešel jsem do sportovní třídy na Bohemce.  Vždycky jsem byl spíš na delší tratě. Jednou mě vzal trenér na dálkový závod venku, to mi bylo asi čtrnáct, a moc se mi to zalíbilo. Víc kontaktní sport, ne jen tam a zpátky v bazénu. V té době jsem se dostával na úroveň republikových pohárů na delších tratích, v kraulu i polohovce.

 

Jaké objemy teď trénuješ v běžném týdnu?

Mám přibližně tři sta kilometrů měsíčně, to vychází na nějakých pětasedmdesát týdně. To držíme. Ráno hodinu půl až dvě, odpoledne dvě hodiny. Posilovnu moc nechodím, radši si přidám hodinu plavání i se zátěžovými pomůckami, nebo si jdu zaběhat, ale to spíš na objem, výjimečně vkládám rychlejší úseky.

 

Svalnatá postava, připomínající remorkér, by napovídala spíše opak…

Asi genetické dispozice, taťka taky není střízlík. Já mám 182 cm a 95 kilo.

 

To by na triatlon, na nějž by si mohl vyrazit z objemů, moc nebylo.

To ne, o kole radši nemluvím a vlastně ani ten běh tolik nemiluju. Dokonce bych byl nejradši, kdyby se plavalo jen rukama, já skoro ani nepoužívám nohy.

 

Ještě k tréninku – kolik potřebuješ absolvovat venku, pro orientaci i adaptaci na kalnou vodu, teplotu?

Málo, skoro jen závody. Trenéři neradi zařazují venkovní jednotky, protože se nedají přesně pohlídat. Občas se jdeme jenom vyplavat ven na čas. Převážně se jede v bazénu s danou distancí i časem, tam se člověk líp vyhecuje. V přírodě by s námi musel jezdit trenér na loďce, aby hlídal tempo. Neplavu ani v bazénu s hodinkami, protože se při závodech nepoužívají.

 

Závodů v dálkovém plavání přibývá, staví si strukturu plnohodnotného sportu. Chceš v ní vytrvat co nejdéle, nebo už tě lákají dobrodružnější a možná komerčně lépe využitelné výzvy typu La Manche apod.?

Zatím jsem se k ničemu neodhodlal. Prestižní pocit pro nás dálkaře je 7 Oceans, přeplavat sedm mořských úžin po světě – La Manche, Molokai´s kanál na Havaji, Severní kanál mezi Irskem a Británií a další (ještě kanál Catalina v Kalifornii, Strait of Gibraltar, Cook Strait na Novém Zélandu a Tsugaru Strait v Číně, pozn. red.). Dokázalo to zatím jen ani ne dvacet lidí na světě. Samotný La Manche odplácá každý, kdo trochu umí plavat a sežene si čtvrt milionu korun na poplatky. To už není tak výjimečné, z mého pohledu bych si musel naplánovat nějaký čas, aby to mělo smysl. I když se zlepšuju v plavání sám a venku, dřív jsem se víc bál, co na mě kde vykoukne. Zatím mě to neláká.

 

Co ještě stíháš kromě plavání a školy?

Už moc ne. I ta škola mi trošku trvá. Zkusil jsem stavárnu po gymplu, tam to nevyšlo, začal jsem znovu na zemědělce. Mám za sebou první ročník. Víc toho moc nestíhám. Po tréninku jsem rád, že doma padnu a maximálně dám gaučing s nějakým filmem. Když zbyde čas, mám rád aktivity spojené s vodou, jsem na ní zvyklej, šnorchlování, vodní lyžování, v zimě pak běžky, lyže.

 

A jak využíváš dvou základen Olympu v Praze a Brně?

Žiju v Praze, kde mám hlavní tréninkové centrum. Ráno plavu na Bohemce v Riegrových sadech, odpoledne v Podolí, střídá se krátký a dlouhý bazén. Do Brna jezdím za trenérem Nalezeným za změnou, oživením. Díky zázemí Olympu jezdím taky na co nejvíc společných soustředění s centrem mládeže.

foto: Markéta Navrátilová