07 Čvn Jak Lipták vystřílel v Ázerbájdžánu světový rekord se čtyřmi VARy
Olympijský vítěz v trapu už zase vládne! Jiří Lipták vyhrál světový pohár v Baku a ještě k tomu přidal světový rekord. V závěru soutěže nastřílel 58 terčů za sebou bez chyby! Ale pomáhat mu musel i VAR, videorozhodčí.
Jak se to v Baku všechno vydařilo?
Nádherně, přitom na tréninku to tak vůbec nevpadalo… Ta střelnice je sice krásná, ale technicky náročná. Horší pozadí, tvrdší terče, jak jsme stáli a reagovali na stanovištích, guma na podlaze klouzala a tak se musel měnit styl střelby. Proto byly semifinálové výsledky ještě horší. Ale po třech dnech tréninku s asi dvěma stovkami odstřílených terčů jsme si to osahali a do závodu už šli s vědomím, co se pro to udělalo.
Ve finále jste neminul ani jeden z 35 terčů a stanovil nový světový rekord. Kdy jste už takhle podobně neomylně zastřílel?
Po olympiádě v Tokiu nám změnili pravidla. Střílíme semifinále na 25 ran, tam jsem měl 24, ve finále se pak odpadává postupně. Někdy střílíte jen 15 a jste out. Já jsem to dotáhl bez jediné chyby až na 35, druhý Kuvajťan měl jednu chybu. V základní části je světový rekord 125, to se mi povedlo dvakrát, naposledy loni při mistrovství Evropy. Ale tam máte dva náboje, v semifinále a finále už se jde jen na jednu ránu. Já teď minul druhou a pak už nic, takže 58 ran za sebou bez chyby…
To je tedy šňůra…
Ani jsem si to neuvědomoval, soustředil jsem se vždycky jen na další ránu. Bylo už půl šesté večer, slunce šlo zpředu zezdola, oslňovalo, rozhodčí špatně viděli zásahy. V základu musí být vidět úlomek terče, v semi a finále rozptýlená prachová náplň. Ale když to trefí jeden broček, jen se malinko zapráší. Rozhodčí moc neviděli, diváci seděli výš a měli lepší přehled. Rozhodčí neviděl a signalizoval chybu, lidi řvali… Čtyřikrát mi to opravil VAR! Spousta střelců reklamovala verdikty, kamery to vždycky potvrdily za dvacet sekund a jeli jsme dál. Byli jsme od osmi ráno na střelnici a skončili někdy před osmou večer. Mezi námi střílely ještě ženský, těm se to taky natáhlo…
Jak jste udržoval tělo, aby dostalo živiny a energii, ale zároveň neztěžklo a neochablo?
Ionťáky, tablety, tyčinky… Mezi položkami je tři hodiny pauza, stihne se lehká svačinka, salát s cizrnou nebo kousek pizzy. Ale nemůžu si dát tři chody, abych šel do útlumu. Po celém dni na slunci jsme přijeli večer do hotelu úplně k. o., jídelna už byla vyjedená, tak jsem toho moc nestihl doplnit.
Kolik sil zbylo na týmové soutěže?
Už moc ne. Nebyl jsem zregenerovaný na úterý, tam jsme skončili chlapi osmí, dva terče scházely na boj o medaile. Řešili jsme i možnou změnu za Vladimíra Štěpána, ale to by se mohlo jen 24 hodin před začátkem, takže jsem musel já. Ve středu do mixů už šli jen David (Kostelecký) a Zina (Hrdličková).
S jakým rozpoložením jste vyrazil do závodu po prvním světovém poháru v Itálii, kde jste skončil „až“ devátý? Ostatně teď vám patří šestá příčka ve světovém žebříčku.
Ono se to takhle může stát. Já jsem se v Itálii rozstřeloval o semifinále, rozhodl jeden terč, a skončil jsem devátý ze 179 nejlepších lidí na světě. To pak je trošku zavádějící hodnocení jako „neúspěch“. Špička je tak široká, že dva tři svěťáky v sezoně těžko někdo vyhraje. Tady jsem taky musel do rozstřelu, ale zvládl jsem to a dostal se do semifinále. Musel jsem projít kvalifikací, semifinále, pak jít do finále, a ještě mě čekal krok číslo čtyři, neskončit čtvrtý. Když jsem viděl, že se to všechno povedlo, dostavila se úleva. Ale hned jsem si říkal: Už seš tady celý týden, tak nějaký výsledek by to chtělo… Až se to povedlo vyhrát bez zaváhání. Byli tam všichni nejlepší.
Opravdu se neobjevil ani jediný nedostatek?
Snad jedině, že tu nebyla ještě postupová místa na olympiádu do Paříže. To by bylo ještě zajímavější a měli bychom klid. V srpnu na Evropě už jsou dvě, v září na světě pak čtyři, tam už půjde o všechno. Počítáme, že na olympiádu by se mělo dostat 26 lidí. Nejdůležitější závody budou příští rok.
Jak se vás dotkl život v Ázerbájdžánu, už přece jen exotika, navíc ve válečné zóně, v sousedství Ruska, sami před pár měsíci bojovali s Armény o Karabach…
Byli jsme tam už v roce 2015 na Evropských hrách, o dva roky později na Evropě a věděli tak, do čeho jdeme. Je to země kontrastů, bohatá s ropou, nádherné město Baku, ale v něm žije spousta chudých lidí, jezdí ve starých žigulících, chodí tu krávy po silnicích. Sportoviště mají zařízená perfektně už od Evropských her, je to jedna celá čtvrť, neobydlené paneláky, pořád nachystané na olympiádu, o kterou se snaží. Taky se připravují na formuli 1, to jsme viděli. Ale když mají možnost ošidit turisty, hned to udělají, kursy vám vyhodí, ani nemrknete. Domluvili jsme si taxíka na deset manatů, já pak po dojezdu vytáhl dvacku a on říká, to je dobrý. Jak to, ptám se, říkal jste deset. Jo, deset za vás a deset za kolegu, smál se na mě. Jiná mentalita, ale mám k Ázerbájdžánu dobrý vztah.
Jak vypadá motivace olympijského vítěze? Trošku uspokojení: Už jsem vyhrál nejvíc, anebo naopak větší odpovědnost: Musím přece stále potvrzovat, že jsem nejlepší?
Spíš bé. Trochu jsem měl strach, co to se mnou udělá o delší zimní pauze, abych nepodcenil nic ani doma v Česku. Když přišel závod, měl jsem to najednou hned zase v sobě, touhu střílet co nejlíp. Když už tam su a jdu do závodu, chci odvést dobrý výsledek. Kdybych se chtěl flákat, můžu zůstat doma, ne? Chci dokazovat, že to nebyla v Tokiu náhoda. Chci pořád střílet dobře.
Jak vypadá další program, stihnete dovolenou?
Mám osmiletou dceru a jedenáctiletého syna, i kdybych měl vynechat závod, dovolenou zvládneme. Jednu poznávání po Česku a druhou odpočinek na pláži. Máme závody po dvou týdnech, mezi nimi můžu sbalit kufry a ten český závod bych měl zvládnout i s menším tréninkem. Pak před mistrovstvím Evropy a světa už na odpočinek a volno prostor nebude.
