Judisté míří na šampionát do ikonického Budókanu, Petřikov se rozloučí

Mistrovství světa v Japonsku a ještě jako test rok před olympiádou na stejném místě. Jaká větší slavnost může na judisty ještě čekat? Sedmička českých reprezentantů míří do země vycházejícího slunce. Mezi nimi i čtveřice členů Olymp CS MV v čele s Pavlem Petřikovem mladším.

 

Jak jsi na tom, pár hodin před odletem?

Zranění kolenních vazů před třemi týdny mě zbrzdilo, dva týdny jsem zůstal bez tatami, zbyla mi jen posilovna. Ale poslední týden už zase oblékám kimono, získávám zpátky jistotu. Tam máme ještě deset dní na přípravu a já věřím, že budu v pořádku a nebudu se muset omezovat.

 

Jsi rekordmanem českého týmu, chystáš se už na desátý světový šampionát, co od něj očekáváš?

Určitě to bude jedno z nejlíp obsazených mistrovství, co jsem kdy byl, chystá se přes osm set přihlášených judistů, to je velké číslo. Každý den bude v Budókanu, kde se konala už olympiáda v roce 1964 a bude tam i ta příští rok, plná hala, fanoušci vytvoří úžasnou atmosféru.

 

Ty jsi navíc předznamenal, že to bude tvoje poslední mistrovství světa…

Ano, další bude až za dva roky. Soustředím se na něj, chci být motivací pro další kluky, ale víc se k němu neupínám. Za rok máme olympiádu, tu ještě neřeším, ta je daleko, i když tady získané body do dvouletého žebříčku budou hodně důležité, abyste se mezi osmnáct účastníků her ve váhové kategorii (Petřikov je do 66 kg, pozn. red.) dostali. Můj poslední velký turnaj to snad ještě není. Uvidíme, co bude dál.

 

Kam sahají tvoje ambice? Jedeš jako pátý muž nedávných Evropských her a zároveň mistrovství Evropy v Minsku.

Jak se říká, každý vyhraný zápas se počítá. Já jich chci vyhrát co nejvíc v řadě. Ale bude to těžký. Nepatřím mezi žhavé kandidáty. Záleží také na losu. Zůstávám nohama na zemi. Hlavní adepti na titul jsou dva Japonci, kteří se perou o to, kdo bude reprezentovat jejich zemi na olympiádě. Mohou zdvojit lidmi jen dvě váhy, tuhle zrovna ne. Nedivil bych se japonskému finále.

 

 

Přizpůsobil jsi trénink směrem k Japonsku, věku, zranění?

Velké změny už nedělám. Technicky už asi lepší nebudu. Snažím se zařazovat nové impulsy do fyzičky a kondice – používáme teď dost prvků z cross fitu, snažíme se zapojovat více svalových skupin, modifikovat zátěž nebo intervaly. Komplexně zapojit celé tělo. Také pro mě postupem času není hlavní všechno v tréninku úplně splnit podle plánu, ale hlavně se cítit dobře. V pohodě, zdravý, mít chuť, aby se to povedlo. Radši už si trénink zkrátím, než abych si dal dvacetkrát něco navíc, to mě nespasí.

 

Japonsko je domovem i Mekkou juda. Víš přesně, kolikrát jsi ho už navštívil?

To ani nevím, poprvé jsem byl snad v roce 2005. Někdy jsme cestovali i třikrát do roka, někdy vůbec. Ze začátku jsme byli hodně udivení z toho, jak jsou vychovaní, jak se klaní, jak jsou uctiví. Až jsme se tomu smáli. Ale později jsme přišli na to, že to je správné, že by se tak měli lidi chovat všude. To se mi líbí, proto tam rád tam jezdím.

 

Co vás zaskočilo po sportovní stránce?

Byli jsme dříve překvapení, jak jsme dostávali na držku. I ty tréninkové dávky, ty souboje… Občas tekly i slzičky, bylo to skutečně tvrdý. Ale rok od roku se to zlepšovalo. Táta (Pavel Petřikov starší, nyní trenér, pozn. aut.) říkal, že za nich to bývalo ještě horší, že teď už i oni měknou.

 

Jak si tak žijete roky vedle sebe, táta a syn, trenér a jeho svěřenec?

Já si můžu s klidným svědomím říct, že to zvládáme. Často mi pomáhá, že jsem s ním klidnější. Ale taky zjistil, že spoustu věcí zvládnu sám, že nemusí nade mnou pořád stát. Teď je spíš rádcem, já si dělám třeba silovou přípravu sám s vlastním koučem. Z autoratitivního vedení ustoupil v pravý čas. Nikdy nehrozilo, že to u nás skončí. Když přijde nějaká krize, končí tak, že táta má vždycky pravdu. Nejsme podobné povahy, já většinou ustoupím, naštěstí nemusím moc často.

 

Takže nelituješ, že jsi zůstal judistou a nenechal se zlákat k fotbalu?

Chodili za mnou dřív z hradeckého FC, párkrát mě zkusili. V některých horších chvilkách na tatami jsem si to říkal, že jsem měl radši hrát fotbal. Jenže určitě bych se nestal takovým člověkem, jakým jsem, judo dá ve výchově strašně moc. To bych neměnil.

 

V Japonsku strávíte delší čas, těšíš se na tamější životní styl, nebo si bereš kus domova s sebou pro lepší náladu?

První týden jsme na přípravě v lázních Beppu, kluci říkali, že to je tam super prostředí, žádná betonová džungle. Japonskou kuchyni mám moc rád, těším se. Nemusím shazovat, jídlo si chci užít. Až tři dny před turnajem se přesuneme do Tokia. Jsem natolik starej a zkušenej, že by mě nic nemělo zaskočit. Ale samozřejmě bereme s sebou český filmy, knížky i muziku. Na cestách nám zpívá Kája Gott i Zagorka, pouštíme si Marečku, podejte mi pero, nebo Jáchyme, hoď ho do stroje. Ty hlášky a srandičky nesmějí nikde chybět.

 

České judo má zatím jen šest medailí z mistrovství světa (stříbro Pavel Petřikov starší z roku 1981, pozn. red.), rozšíří nyní bilanci? Jak je na tom hlavní hvězda Lukáš Krpálek?

Určitě se řadí mezi adepty na medaili, je to přece světová dvojka. To že ve vyšší kategorii zatím tolik nevyhrává, nevadí, mistrovství světa je další turnaj. Když to všechno půjde, jak má, pevně doufám, měl by ji získat.

Táta a Páča… Na olympiádě v Riu 2016