12 Srp Letní polské vyhnanství plošináře Milíka
Od května žije Václav Milík v Polsku a nesmí domů. To je daň profesionálního jezdce ploché dráhy v podivném roce. O víkendu skončil pětidílný seriál mistrovství Evropy, který se celý odjel v červenci na polských drahách.
Vynesl vás na čestnou desátou příčku z patnácti účastníků, jak ji hodnotíte?
Spokojenej úplně nejsem, není to podle mých představ. Vyzkoušel jsem toho hodně, ale neměli jsme čas nic prověřit. Pořád trénujeme a hledáme optimální naladění. Připravil jsem se na sezonu hodně dobře, ale nemůžu se najít. A taky třeba dráhy se v Polsku dělají jinak než loni, jsou tvrdší, já se na nich hůř orientuju, první zatáčka se nejezdí ideálně a pak to jde jedno s druhým. Snad jen v Bydgoszczi se mi jelo dobře.
Třetí závod v Gniezdně se odložil kvůli nakažení covidem-19, jak zdravotní hrozba ovlivnila celý průběh?
Pouštěli diváky, tuším do padesáti procent kapacity, ale to ani nikde nepřišlo, lidi měli strach. Přesto aspoň nějaká atmosféra byla, pořadatelé to zvládali velmi dobře, i když nevěděli, co bude, a řešili věci týden po týdnu. Jen ty dráhy mi neseděly…
Odjel jste i tři závody polské Ekstraligy za Rybnik, program tedy relativně běží…
To jsou úplně srovnatelné závody třeba s Evropou, trénuju tedy pořád. Nemám tam bohužel taky úplně nejlepší výsledky, chtěl bych se vrátit na dvoučíselné body.
Karavana plochodrážníků žije už od května uzavřená ve svém světě…
Hodně času trávím v Polsku, jsme unavení, chybí nám domov, ženy, děti a příbuzní. Sedět na jednom místě, to už bylo na hlavu. Známe se, jsme jedna velká rodina, není nás tolik. Naštěstí jsme měli dost práce, tréninků. A ve volnu já jezdím ke kamarádovi do Wroclawi, jezdit na kroskách a na enduru, vyčistit si hlavu.
Museli jste před zahájením podstoupit ještě dvoutýdenní karanténu, že?
Karanténa v Polsku byla povinná, byli jsme zavření v chatkách v Januszkowicích u jezera. Nic moc se nedalo dělat. Vozili nám jídlo, seděli jsme u play station a televize, leda jsme si dali před chatkou rozcvičku, ale jinam jsme nesměli. Přitom trávíme nejvíc času ve slezském Rybniku, který pořád patří mezi ohniska nákazy. Musíme si dělat každé dva týdny testy, po nich dva dny čekat na výsledky, je to hodně nepříjemný. Vinou opatření a programu jsem nestihl ani příchod syna Václava pátého na svět…
Jak jste strávil celou jarní pauzu?
Všechno jsme měli připravený na začátek března, pak se nic dělat nedalo. Člověk byl natěšený, ale nemohl nic. Pokračoval jsem v přípravě. Na dráze jsme ale začali pozdě, teď je málo času na všechno, jak donastavit motorky. Už se to naštěstí lepší.
Zato jste stihnul přiložit ruku k dílu doma s otcem, mistrem světa v orbě?
Stihnul jsem úplně všechno, rekonstruovali jsme byt u nás v Kobylnici. Pomáhal jsem i taťkovi na poli. Umím všechno, dělal jsme s ním odmalinka. Jezdím se vším. Za barákem jsme postavili malou anglickou dráhu, asi dvakrát menší Markéta cup, odhaduju sto deset metrů, nestihl jsem ji ale projet. Propříště se bude hodit. Zkraje sezony na to vlítnu a budu o kousíček napřed. Na vyblbnutí bude taky dobrá a do budoucna pro mladý kluky na získání základů. Ten můj má ještě času dost. A vlastně ani nevím, jestli bych chtěl, aby jezdil plochou dráhu. Ve svých sedmadvaceti už vím moc dobře, co to znamená a na těle to poměrně pociťuju. Ale když bude chtít, rád mu to všechno předám.
Plochá dráha taky něco stojí, přežijete těžký rok?
Situace je rozhodně špatná, snížili nám smlouvy, vraceli jsme i část peněz za podpisy smluv. Navíc se teď moc nedaří. Naštěstí mám něco našetřeno, že mě ten rok nezabije. Mě stojí normální sezona asi dva miliony korun, letos to bude o něco míň. Ale nevyděláváme, sponzoři odpadají, je to hodně špatný rok. A bojím se, že bude i ten příští. Vůbec nevíme, co to udělá. Děkuju, že Olymp vytrval, je to pro mě veliká pomoc, už se těším se na novou dráhu na Markétě. Když jsem doma a v zimě využívám Stromovky, báječného zázemí pro trénink i s lékařským zázemím.
Co vás čeká dál?
Pokračuje polská Ekstraliga, v září se má rozjet česká liga. Za dva týdny máme v Chorvatsku Challenge Grand Prix, tam je velká šance dostat se mezi nejlepší jezdce na světě. Jede šestnáct lidí, postoupí jen tři, je třeba tam být na bedně. Domů se dostaneme jen na pár dní.
V Praze na rekonstruované Markétě se chystá dvojzávod světové Grand Prix 18. a 19. září. Jak se chystáte?
Už jednou se mi tam povedlo skončit na bedně, sedí mi to tam. Ale nezáleží na mně, jestli pojedu, nemám si to už kde doma vyjet. Rozhodne česká federace, komu dá divokou kartu.
Každopádně na mistrovství světa družstev byste v českém týmu chybět jistě neměl…
To by měl být poslední závod roku (24.-25. 10.), super závod, navíc v Manchesteru, na to se těším. Doufám, že zapracujeme na všech detailech, aby se všechno rozjelo a taky že zůstanu zdravý.
foto: Petr Makušev
