Lipták? Další člen zlaté české střelecké party

Lipták? Další člen zlaté české střelecké party

První OLYMPijské zlato celé české výpravy přistálo v Praze a doputovalo domů do Brna. Jiří Lipták navázal v trapu, střelbě na holuby, na úspěšnou linii českého střeleckého sportu. Jak sledovala jeho zlatou cestu Kateřina Emmons, jedna z jeho předchůdkyň, ambasadorka Olympijského parku ve Stromovce? „Museli jsme k zubaři a cestou v autě jsme si takhle v přímém přenosu na mobilu získali skvělé sedativum,“ směje se 37letá trojnásobná olympijská medailistka.

 

Jak tenhle triumf vidíš? Když tu zlatou medaili navíc doprovází stříbro zásluhou brněnského parťáka Davida Kosteleckého…

Je to samozřejmě obrovský úspěch, nedá se ani hodnotit jinak. Oba kluci pro to udělali maximum, jsem hrozně ráda, že takhle dopadli. Že se Jirka vzpamatoval a dokončil závod tímto zcela famózním způsobem.

blank

 

Jak se dá závod, který měl nějaký vývoj s jedinou minelou v kvalifikaci a krizičkou ve finále, odborně zhodnotit?

Jura je silnej střelec, umí to, potvrdil to. Ve finále mu sice pár holubů uteklo, ale bylo vidět, jak hrozně chce a jaký je to bojovník. Nenechal se tím průběhem semlít. Je totiž jednoduché nechat si ujít koncentraci. Ale on je schopen se vrátit a odpracovat si to. Tahle schopnost vždycky vychází ze závodníka. Psycholog může být případně jenom pomocník. To nejlepší cestu si musíš najít sám, musíš si věřit, jinak bys toho nikdy nedosáhl. On ví, jak to má dělat a potřeboval se vzpamatovat. Pak už zbyli jen dva…

 

On a jeho kamarád a soused…

V tu chvíli už jim to muselo být jedno, kdo vyhraje, to jsem si jistá na sto procent. Spadlo to tam, štastná hra, euforie… Jindy se bojuje do poslední chvíle, tady už šli na pohodu. Možná, že právě Davidovi, který už zlato má a je stejně silný střelec, to už pak trošku vypadlo, ta koncentrace, tak to skončilo takhle.

 

Co v takovém nejvypjatějším závodě pětiletky rozhoduje víc, aktuální forma, anebo psychická síla?

Ve formě musíte být, abyste mohl uspět. Musíte mít výbornou výkonnost, anebo když už jste ji měl, dokážete ji najít. Když jede člověk sebejistý, je to polovička úspěchu. Ve finále už jsou všichni na nejvyšší úrovni, opravdu rozhoduje to, kdo vydrží s koncentrací líp. V případě venkovních disciplín se musí reagovat i na povětrnostní podmínky, oni měli zrovna docela větrno.

 

Zavzpomínala jste na svůj zlatý olympijský závod v pušce na 10 metrů? Už je to třináct let.

My jsme to tehdy v Pekingu prožívali právě s Davidem (Kosteleckým). Já ho tehdy sledovala, to bylo taky nevídaný. Možná jsme dokonce stříleli ten můj druhý závod zároveň, já už si ani nevzpomínám. Ale první medaili (stříbro v pušce na 50 m, pozn. aut.) jsem už určitě měla.

 

Vám tenhle výsledek změnil život, bylo vám pětadvacet. V případě Jury Liptáka ani Davida Kosteleckého už to asi nehrozí, jsou to tak trochu svérázní tátové od rodin.

Já nevím, jestli mi to změnilo život… Už asi moc ne. Frmol po olympiádě byl větší, ale připravovala jsem se na něj, byla jsem tehdy v dobré formě (Emmons už měla bronz z předchozích her v Aténách, pozn. aut.). Ti kluci budou úplně v pohodě. Oni k tomu mají hodně pokorný přístup, váží si toho úspěchu a faktu, že ho dokázali dosáhnout spolu. V ničem je to nezmění, jsou pohodáři. Vždyť už plánují, jak vyrazí spolu s dětmi pod stan na dovolenou.

 

Olympijské zlato má už z Barcelony jejich trenér Hrdlička. Dá se mluvit o trapu jako specificky české zbrani?

Vztah k ní i ta kvalita se přenáší z generace na generaci. Oni jsou báječná parta. Kdokoliv mezi ně přijde nový, oni si ho vychovají v tom správném smyslu slova profesionálně, aby mezi ně zapadl. Nepustili by si mezi sebe nikoho, kdo by tam nepasoval. Pak to funguje strašně dobře. Oni se tím baví, přitom to dělají profesionálně na nejlepší úrovni. Ale zůstává tam nadhled, možná v tom spočívá to tajemství. A kdo na trap míří? Bývá to individuální, možná už na něj chodí děcka, která už o střelbě něco vědí. Lidi z myslivosti mají k téhle disciplíně blíž. Cesty jsou různé. Teď se určitě chytí další. Když přijde víc lidí, nebude to na škodu. I když střelecká základna u nás není špatná. Pro úspěch ale potřebujete najít lidi, kteří chtějí makat a chtějí se někam dostat.

 

Proč je Česko dlouhodobě střeleckou velmocí? Až na výjimku posledního Ria se vozí olympijské medaile pravidelně.

Ano, to platí. Prožíváme teď zrovna trošku cestu dolů v pistoli, tam máme míň lidí na ty nejlepší výsledky. Potřebujeme jen najít správné tipy. To platí stejně pro chlapy i ženské. Mezi muži se daří dlouhodobě vytvářet kompaktnější tým. Tahouni to vytáhnou nahoru, ostatní se je snaží dohnat, přesně tohle potřebujete. U nás je střelba ale pořád malým sportem v malé zemi. Když spolu trénujeme, známe se, prostředí je hodně přátelské, spolupráce funguje. Není tu moc nezdravé konkurence, lidi si navzájem přejí.

 

Jak se liší třeba od Spojených států, to můžete porovnat podle zkušeností s přípravou svého manžela Matta Emmonse, také olympijského vítěze?

V Americe to je mnohem víc rozeseté po celých Státech. Materiálně mají mnohem lepší tréninkové podmínky. Ale nevýhodu vidím právě v tom, že jsou daleko od sebe, nemají možnost bližší spolupráce a konfrontace poznatků. Tady jsou pak přímo pro profikariéru lepší podmínky, lépe funguje celé zázemí. Systém se postará o lidi, když skončí školu a nemusí si hned hledat zaměstnání. Tam dostávají malý kontrakt většinou jen na jednu sezonu a hlavně zpočátku kariéry k tomu musí povětšinou pracovat a hradit si plno věcí sami. To je samozřejmě náročnější.

 

Střelci přirozeně působí pod armádou nebo policií, v Česku ovšem bez tlaku na profesionální angažmá, že?

Zázemí funguje skvěle, já sama nemůžu říct ani popel. Jsem na Olympu od začátku kariéry, a díky tomu se mi rozvázaly ruce, mohla jsem se sportu věnovat naplno. Přitom jsem si chtěla nechat trošku to amatérské nadšení, a tenhle režim mi dovolil věnovat se tomu pořádně. Nemusela jsem se starat o každodenní živobytí. To je obrovská výhoda. Vím, že to podobně klape i v Dukle (Kateřina pracuje na Olympu, její manžel na Dukle, oba navíc radí biatlonistům – českému i americkému týmu, pozn. aut.). Máme sice stejné disciplíny, možná trošku ve vedení se řeší úspěšnost, ale v rámci sportovců táhneme všichni za jeden provaz. My střelci jsme byli vždycky dobrá parta.

 

Bohužel se ale mezi ně může dostat i člověk jako Džavád Forúghí, nový olympijský vítěz ve střelbě vzduchovou pistolí, podle lidskoprávních aktivistů člen Íránských revolučních gard, jakési tamější varianty SS, která se podílí na mučení odpůrců režimu. Jak tohle vnímáš?

Slyšela jsem to před chvílí ve studiu u Romana Šebrleho a zaskočilo mě to. Když jste na olympiádě, můžete s takovým člověkem mluvit, ani to nepoznáte. Sport naopak velice spojuje lidi z různých končin světa i režimů. Pro nás je důležité se potkat s Číňany, Íránci, kteří žijí v nějakém z našeho pohledu nepříjemném režimu, ale jsou to obyčejní lidé, kteří se věnují sportu, který mají rádi. Já jsem poznala taky íránské střelce, byli to příjemní, skromní lidé. Třeba ho teď olympijská zkušenost polepší. Můžeme doufat.