27 Led Nezdolná Pechanová plave dál. Vždyť je dálková…
Má na kontě čtyři olympiády a desetitisíce naplavaných kilometrů. Jana Pechanová, nedávno vyhlášená nejlepší dálková plavkyně roku 2016, ani v pětatřiceti a jako máma kariéru nekončí. Jen hledá nové obzory. Označení “veterán” nevnímá, vždyť plavci ho používají už od pětadvaceti…
Rozhodovala jsi se loni těžce, zda v olympijském cíli na Copacabaně v Riu ještě hledat další výzvu?
Ale ani ne. Podařilo se mi dostat na olympiádu, kvůli které jsem znovu začínala. Splnil se mi sen, to mě až překvapilo a potěšilo. Tréninková dřina se protáhla do prázdnin a pak jsem se tedy rozhodla, že ještě budu pokračovat. I když ta olympiáda tam v této sezoně není. Jen trošku měním záběr. Rodina nepůjde naprosto stranou jako loni, nebude to plavání pro mě úplně číslo jedna.
Kam tedy míříš?
My tady máme mistrovství světa a vedle toho se věnuju rodině. To znamená, když není hlídání, nebudu dávat dceru za každou cenu jinam. Zacvičím si a udělám si náhradní trénink sama doma. Jsem matka a chci, aby podle toho rodina fungovala.
Opravdu nevidíš až do Tokia, na svoji pátou olympiádu? Ona zas není tak daleko…
Není. Ale dívám se i z jiného pohledu. Nedokážu si představit tři roky v kuse makat. Nevím, jestli mám ještě takovou morálku. Kdybych si dala třeba rok pauzu a pak se vrátila? Je to obrovská dřina a nechci tu rodinu dávat stranou. Možná se i rozrosteme, pak bych si dala zase pauzu a kdo ví, co dál. Pokud bych se chtěla pohybovat do desítky v dálkovém plavání, vím, co to potřebuje. Tady nic nepomůže, musíme naplavat kilometry, to je strašně časově náročný.
Najdeš si tedy jiné cíle? Světové poháry Grand Prix ultra v Egyptě, Argentině i jinde bývají přece nevídaným zážitkem.
Ano, je to zážitek. Jenže co je delší než 25 km, to už je pro mě moc. Co tam budu ve vodě dělat těch pět hodin? Extraultramaratony… na to já nemám hlavu, to není můj styl. Potřebuju větší závodní napětí, aby se něco dělo.
A překonat průliv La Manche, pokusit se třeba o české maximum?
Přeplavba, to ne. Pokud se řekne, že tam je závod, ten jeden konkrétní den, nehledě na počasí, pak by to stálo za to přemýšlet. Ale odjet tam a čekat na proudy, počasí. Já si ještě nějakou výzvu vyberu…
Kolik teď trénuješ?
Ten poslední rok jsem trénovala opravdu hodně. Ale přesně to neřeknu, tréninkové deníky si nepíšu osm let. Dávala jsem deset tréninků týdně, každý nejmíň na dvě hodiny, k tomu posilovna čtyřikrát týdně aspoň hodinu. A ještě rehabilitace. V šest jsem odjela do Prahy a den měla najednou plný. V jedenáct jsem šla na rehabku a pak na oběd. Ve tři na druhý trénink a v sedm s malou Pájou spát. Těšila jsem se na neděli dopoledne, která byla podle domácí dohody moje a já mohla lenošit.
Dají se ty dávky srovnávat s tvými nejlepšími lety v bazénu?
Časově to bylo skoro stejně, v Brně jsme mívali jedenáct tréninků. U Pepy Nalezeného jsme měli taky pět posiloven. Ta pravidelnost tam byla. Nebylo to příjemný, ale bylo to potřeba. Nenakládala jsem si, ale cítila činku v ruce. A trénovala jsem teď víceméně stejně jako na bazénových 800 a 1500 m, včetně intervalů. Hodina kraul, pět minut znak, hodina kraul. Z toho jsem pak těžila. Využila jsem to v závodech, kde se mění tempo, přicházejí nástupy.
Na venkovní plavání potřebuješ i zkušenost z prostoru, je třeba další speciální přípravy?
Já jsem z vesnice, kde máme rybníky, proto mi otevřená voda nevadila. Komu to nevyhovuje, musí to víc trénovat, objíždět závody venku, reagovat na jinou teplotu vody, umět se orientovat podle stromů, baráků, kopců. Našla jsem si vždycky něco a uměla plavat rovně. Držet směr bývá v bazénu jednodušší. I triatlonisti začnou venku, když se nehlídají, časem uhýbat, navíc v těch strkanicích. Je to znát, já poznám, jak lidi nabírají špatný směr a odlišný záběr rukou.
Opravdu jsi měla úplnou pauzu rok a půl?
Byla to potřeba. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, doktor mi další trénink ani nedoporučil. Všechno jsem zabalila. Užívala jsem si každý den, spala jsem, hodně udělala na zahradě, když se mi někam nechtělo, nešla jsem. Navštívila jsem tetičku v Teplicích, na kterou jsem se dlouho nepodívala. Takový život jsem neznala. Pohyb a závody mi nechyběly. To cítím trochu i teď, že už jsem na konci závodní kariéry a těším se na čas po ní. Všechno se mění, od letoška už jsou neopreny povinné, nevím, jak na to budu reagovat.
Ale taky starší matky ve vytrvalostních sportech fyziologicky většinou získávají…
No jo, ale zase zdraví nedrží tak jako dřív. Mě bolí rameno, musím jezdit po rehabilitacích.
To se dá snáz vydržet, když člověk cítí, že je číslo jedna, než že by se plahočil někde v davu, že?
Je to tak, pomohlo mi, že jsem se dokázala vrátit před všechny domácí soupeřky. Proč to místo opouštět? Ale nechtěla bych plavat jen na český pohár a domácí závody. Vrcholový sport je olympiáda. Já si pak mnohem víc připomínám, jak jsem dřela, jak mi rodiče nadávali, když se mi nechtělo. Prostě se musí trénovat.
Taky se i díky Olympu dokážeš plaváním už pár let živit, to dokázal u nás málokdo.
Jo, živím se tím. Ale nezaopatřím se na život. Jsem ráda, že jsem v Olympu, který mi poskytne podmínky. Ale dostala jsem se tam jen pílí a výkony. Nejdřív jsem musela něco ukázat. Už jsem tu dvacet let. Jsem ze Staré Hutě u Dobříše, začínala jsem v Příbrami, teprve potom byla v Brně, teď plavu nejvíc v Praze v padesátce, nebo v kratším bazénu v Berouně.
Vinou cestování znamená tvoje „práce“ pro rodinu ještě větší zátěž, ne?
Logistika je má druhá přezdívka. Bydlíme v Neumětelích na Berounsku, odkud pocházel Horymír se Šemíkem. Před olympiádou vyšli příteli v práci vstříc, že mohl dva dny zůstat doma. Zbývající tři dny jsme bydleli u babičky. Teď už fungujeme normálně, Pája chodí od září do školky. Já ji tam odvedu, pak spěchám do Prahy, přítel ji odpoledne vyzvedává.
Ale stojí ti to za to, sport a plavání zvlášť stále miluješ a účast na olympiádě pro tebe znamená obrovskou odměnu…
Přesně tak, to je nejvíc. Děláme vrcholový sport a jeho největší metou je olympiáda. Jen účast na nich předčí i medailová umístění na mistrovství světa (má jedno stříbro, pozn. red.) nebo Evropy (má tři bronzy, pozn. red.). Já to takhle cítím. Nejvíc byl pro mě Peking 2008 s premiérou dálkového plavání (skončila 8., v Londýně 2012 pak 9. a loni v Riu 19., pozn. red.). Ale poprvé v bazénu v Aténách 2004 to bylo taky silný (19. na 800 m, pozn. red.). To byl první sen, který se mi podařilo naplnit.