Podvaadvacáté… stejně jako poprvé. Sáblíková na startu zimy

Legenda světového rychlobruslení startuje do sezony plná energie, zdravá a nabitá. Martina Sáblíková, elitní osobnost Olymp CS MV, toho má ve 32 letech ještě hodně před sebou.

 

Víš přesně, do jaké jdeš sezony?

Bude to moje dvaadvacátá… Počítá se mi to jednoduše. Těším se jako vždycky. První světový pohár a kvalifikace na mistrovství světa bude stresující jako vždycky. Uvidíme.

 

Tedy jak zní cíle?

Neslibuju tituly a žádné velké věci. V přípravě jsme odvedli velký kus práce, připravená budu, ale záleží hlavně na soupeřkách, co ukáží ony a co mi dovolí. V Nizozemsku mají kvanta bruslařů, teď o víkendu jedou vlastní kvalifikaci a teprve poznáme, kdo se objeví. Motivaci mám, pořád mě to neskutečně baví. Doufám, že to dopadne dobře. Chci, aby se všechny svěťáky vydařily optimálně.

 

Světový pohár začíná v Minsku v polovině listopadu, v mezinárodním závodě v Inzellu jsi nedávno zajela na úvod zimy až nezvykle výborné časy…

Ale svěťák jen jiný než přípravný závod. Přesto jsem moc ráda, jak se mi ta trojka (za 4:00,40, pak i 1500 m za 1:56,19) povedla. Naladilo mě to. Na světovém poháru bude každý jinak nervozní, což já bývám hodně a pak nedokážu jet správně technicky. Ale je důležité uspět a vyjet si dobrou pozici pro mistrovství světa.

 

S Nikolou Zdráhalovou (vpředu) na halovém mistrovství v Polsku.

 

Zdraví drží?

Mám fyzioterapeuta Víta Živného a masérku Elišku Dřímalovou, podařilo se mi s nimi všechno doladit a zamezit bolesti. Po dvou sezonách jsem odtrénovala všechno, co jsem potřebovala, bez jediného výpadku a omezení. Je to až euforie.

 

V čem?

Jezdím na kole i na bruslích, jak chci, a nic mě nebolí! Před dvěma lety jsem přemýšlela, že budu muset skončit. K tomu přibyla energie z přítomnosti dalších lidí ve skupině, nebo ostatních bruslařů. Některé jsem potkala v létě v Inzellu a oni mi ještě gratulovali k loňské sezoně, na kterou už jsem dávno zapomněla.

 

Tři tituly mistryně světa a tři světové rekordy – to už se možná nikdy nebude opakovat… Dá se k tomu přiblížit?

Ptala jsem se Ireen Wüstové, jestli pojede někde za 3:50, 3:55. Ona na to: Já nevím, já tak nikdy nejela. Byly to opravdu časy (světová trojka v březnu v Calgary za 3:53,31, osobák lepší o 1,79, pozn. red.) nad všechna očekávání.

 

Přesto, „chutná“ práce „ na stará kolena“ hůř než dřív?

Naopak! Přijde mi, že to jde líp. Ale je to tím, že jsem konečně zdravá, nebolí mě ani záda, ani koleno. Všechno se mi pak zdá jednodušší.

 

I ranní rozjezd?

Vlastně ani moc necvičím. I když v hlavní přípravě samozřejmě nevyběhnu hned, ale pomalu a pořádně se rozhýbávám. Zvykla jsem si, že jsem pak líp fit nachystaná a i v hlavě v pohodě, protože vím, že mi nic nehrozí.

 

Na rozdíl od nedávné minulosti trénujete se širším týmem až osmnácti lidí, vyhovuje ti to?

Určitě. Potvrzujeme si a vyvracíme navzájem pocity z ledu, prožíváme všechno spolu, vzájemně se podporujeme. Už to není jen o nás dvou s trenérem, který musí trávit víc času i s ostatními, mluvit s nimi, rozptýlí nás to oba.

 

Jsi mezi nimi o osm let nejstarší, máte privilegia?

Některé se věci se nemění – všichni musejí večer trenérovi odevzdávat mobil, jen já už ne… Vlastně Nikola taky ne. Jsou to puberťáci, nutí mě to přemýšlet stejně jako oni, nepřijdu si mezi nimi nějak stará. Jen když jezdím vepředu a oni se za mnou střídají, mám toho pak na konec víc dost než oni.

Nikola Zdráhalová, trenér Petr Novák a Martina Sáblíková před startem sezony na tiskové konferenci v Praze. 

 

Využíváš ještě pověstné prkno na domácí trénink skluzu?

Když prší a jsem doma, tak jo. Má ho od nás snad deset lidí.

 

Jaromír Jágr prohlásil, že pauzu má jen pro další trénink. Platí to pro tebe taky?

Ale taky mě to někdy bolí a potřebuju si odpočinout. Pak nejdu nic brutálního, jenom se třeba projet s bráchou na kole. To je zase lepší než ležet.

 

Ve výsledkových listinách se začíná objevovat jméno Sáblík x Sáblíková častěji.

V Tomaszowě na mistrovství republiky to bylo krásný slyšet. Jezdí sestra, táta byl nadšený, že brácha už přešplapuje.

 

Blíží se letní olympiáda v Tokiu s cyklistickým programem, co to s tebou po zkušenosti z Ria (kam odcestovala připravená, ale svaz zjistil pozdě, že se vlastně nekvalifikovala…, pozn. red.) dělá?

Nic, vůbec o tom nepřemýšlím. Mám před sebou vidinu zimních her v Pekingu 2022 a do té doby s kolem nic neřeším. Opravdu. Na kole jezdím pořád ráda, teď ještě víc na biku, protože u nás na Vysočině máme krásné terény a taky je to bezpečnější. Na silničce jezdíme v tréninku hodně kopce na sílu, ale úplně jsme vypustili tempový cyklistický trénink na rovině, časovky. Dávky se ale skoro nemění.

 

Můžeš srovnat trénink před dvaadvaceti lety a teď?

Pamatuju si, jak jsem poprvé vzala kolečkové brusle, šla ven, děti se mě ptaly, jestli jdu na trénink a já tam zůstala… Mám všechny tréninkové deníky od roku 1999, od dvanácti let, zrovna nedávno jsem je ukazovala ostatním ve Žďáře. Najdu si, co jsem tehdy odtrénovala, přečtu si hesla, která jsem si tam psala a která si stále opakuju. Dávky se ale trochu změnily. Co jsem tenkrát zvládla za čtrnáct dní, mám teď tak za dva.

 

Baví tě to pořád zapisovat?

Když se trénink několik dní po sobě opakuje, moc se mi nechce. Ale vím, že když pak něco hledám, třeba přemýšlím, proč to zrovna nejde, zalistuju v nich a vím přesně, na čem jsem.

Foto: Vlastimil Vacek, Pavel Lebeda

Stránka kalendáře Olympu pro rok 2020.