Překážkář Svoboda má zase zvonění v hlavě. Na český rekord

blank

Překážkář Svoboda má zase zvonění v hlavě. Na český rekord

Někdy před třinácti lety prohlásil, že v něm bouchá atomovka, takovou má energii. Zdá se, že její štěpení stále pokračuje, byť načas jako by se utlumilo. Překonal mnoho zdravotních potíží, dokonce málem přišel o nohu. Teď naposledy se “jen” nedostal na olympiádu. Ale Petr Svoboda je opět zpátky v plném lesku. Na druhém kole atletické ligy na Julisce zaběhl nejlíp za sedm let – 13,39 na své trati 110 metrů překážek. Už pět dní před tím dal v Ústí nad Orlicí 13,45…

 

Kde se to v tobě (zase) vzalo?

Letošní zimní přípravou jsem prošel relativně zdravý. Až na Kanárech jsem si ve finále obrazil achilovku, což mi bohužel stoplo závěrečné doladění v trvání asi pěti týdnů. Pak jsem zahájil boj o olympiádu. Začal jsem Odložilem, to bylo docela dobrý, mohl jsem díky tomu objet kvalitní mítinky a už jsem byl zdravý. Všude jsem se dostal na stupně vítězů. Ale negradovalo to dál, právě proto, že se nepodařila doladit příprava. Chyběly mi ty naběhaný překážky.

 

Šance na olympiádu tak padla. Jak ses s tím vyrovnával ve svém věku 36 let…

Ze začátku jsem byl hodně naštvaný a zklamaný. Ale kvalifikační ranking se bral z roku 2019 a to jsem byl na operaci s achilovkou. Měl jsem tam nulu. Ta rok 2020 se nic nepočítalo. A 2021 už to jelo a byl jsem přece všude na bedně. Líp to snad ani nešlo, to by mi to muselo někde neuvěřitelně uletět. V tom jsem našel psychickou vzpruhu. Ano, osud mi nepřál, ale udělal jsem pro to maximum. Můžu mluvit o skoro nejlepší sezoně.

 

Takže hodit trable za hlavu a jít dál.

Neúspěch je energie zdarma, stejně jako nepřející lidi. Nic jednoduššího než se znovu ponořit do tréninku se nedalo dělat. Okolo olympiády jsem čtyři týdny tvrdě makal s tím, že až se kluci vrátí zpátky, zkusím je rozsekat.

 

Pozměnil jsi trochu trénink vzhledem ke zkušenostem a stavu tělesné konstituce po těch letech?

Za dvacet let v atletice mám nějakou vizi, jak to dělat. Z praxe mám zkušenosti s trenéry Luďkem Svobodou, Danem Hejretem, Romanem Zubkem. Od každého jsem si vzal něco nového na dochucení toho základu. Jsem ve fázi, kdy si hodně věcí dělám sám. V technice věřím nejvíc Luďkovi (Svobodovi), tu s ním pořád hodně konzultuju. Jedu, co mi tělo dovolí a taky co mi šestý smysl napoví, že by mohlo být dobrý. Pořád se koukám okolo sebe, co by mi mohlo ulehčit a přidat kvalitu na úkor kvantity. To jsou opravdu ale skutečně jemné ingredience.

 

Můžeš být konkrétní, co jsi objevil naposledy?

Teď jsem dospěl k až šokujícímu zjištění, že moje tělo lépe reaguje na schody a kopce. Dříve jsem si dával volné stopadesátky, namísto toho teď vybíhám kopce. V lese, po měkčím, vnímám práci kotníku. Místo přímé rychlosti udělám rychlost na schodech. To je dokonalá imitace překážkářského rytmu. Na schodech si zase achilovky si odlehčí, zátěž berou víc stehna. Opravdu v tom vidím potenciál, cítím, jak moje rychlost reaguje. Je to paradox, ale achilovka to je pro sportovce černá díra, vesmír, nepochopitelně reagující orgán.

 

Co teď na podzim plánuješ ještě za závody?

Díky tomuhle času mám splněno na halové mistrovství světa i mistrovství Evropy 2022. Pro následující mistrovství světa v Eugéne potřebuju buď čas 13,32, nebo ranking podobně jako na olympiádu. Už s tímhle výkonem a účastí na kvalitních závodech to vypadá reálně. Čekají mě 5/9 zlatý mítink v polském Chorzówě, pak 12/9 stříbrný Berlín ISTAF a 14/9 zase zlatý Záhřeb. A jsem ještě na čekačce do italského Roveretta, i když možná by mi prospělo tam nejet a spíš se víc nabít. Mám velké plány.

 

Jak přesně znějí?

To nikdo neví. Zvoní mi to v hlavě, jdu za tím pořád. Český rekord (13,27 zaběhl on sám v roce 2010, pozn. aut.). Co z toho bude, uvidíme.

blank

 

A dál?

Zakončím sezonu 19/9 na Velké ceně v Prostějově. Dám si dva týdny volno, nějakou dovolenou a začnu přípravu na halu do Bělehradu. Vždyť jsem si odtamtud přivezl bronz z Evropy (v roce 2017 běžel 60 m překážek za 7,53, pozn. aut.). Mám to rád vracet se na místa, kde se mi něco podařilo. Jel jsem tam tehdy skromně, že chci do finále, kde se může stát všechno. A pak jsem tam udělal bronz, navíc po chybě na první překážce. Je to tam rychlý a sedí mi to tam.

 

Stáváš se živým inventářem Olympu, jak se říká. Co to pro tebe znamená?

Co se týká zázemí, máme tam nejlepší v republice. Hala, posilovna, zázemí s regenerací. Byl jsem štastný, že jsme my profíci mohli i v době karantén a uzávěr trénovat naplno, to nikdo jiný takhle neměl. Jsem tam možná osmnáct let, už se ze mě stal olympák tělem i duší, zakořenil jsem tady, zažil tři ředitele, dva vedoucí atletiky. Mám tam svoje zázemí, na který se můžu vždycky spolehnout. I když to nebylo pokaždý úplně růžový, vždycky se to povedlo nakonec společně dotáhnout. Tak je to správně. Nesmíš mít na růžích ustláno, pak bys zlenivěl.

 

Neuvažuješ o tom vzít si pod křídla nástupce, podobně jako si teď sprinter Veleba vychovává Záleského, který ho už poráží?

Já trenérem úplně být nechci. Trenér musí být srdcař bez ohledu na všechno ostatní. Já atletiku miluju, ale nechci ji to dávat pořád dál na úkor rodiny, svého času i peněz. Ale radím všem bez rozdílu, moje know-how je k dispozici komukoliv, kdo přijde a bude mít zájem. Naučit se něco a poslat to dál, tak by měl svět fungovat. Podívejte, jak se to daří oštěpařům po Honzovi Železném. Překážky jsou zatím jediná cesta pro bílého kluka, jak se dostat se do světové špičky ve sprintu. Z 10,50 na stovce a figurou nad 180 cm to jde dotáhnout se na překážkách k 13,30. A s tím už jste ve finále na Evropě.