S bráchou vodičem, popleteným pitím a na větrném letišti. Jak zaběhla Stewartová nejrychlejší českou maratonskou premiéru všech dob

Jen devět vteřin chybělo Moiře Stewartové ve švýcarské kvalifikaci okolo bernského letiště v Belpu k naplnění olympijského limitu 2:29:30. Teprve v pětadvaceti letech se tak členka známé běžecké dynastie aspoň postarala o nejlepší český maratonský debut všech dob. Ale tím její ambice zdaleka nekončí!

 

Jak se cítíš, druhý den “po” bývá nejhorší…

Dneska jsem se moc nehnula, takže to naštěstí moc nepociťuju. Jen když vstanu, nohy bolí…

 

Jak to běželo?

První půlka byla docela na pohodu, běželo

Pomíchalo se ti občerstvení, jak se to přihodilo?

Na asi čtyřapůlkilometrovém okruhu byla jedna občerstvovačka, připravila jsem si lahvičky se samolepkami. Nejdřív nám je nechali položené na stole, pak se tam někdo přimotal a začal je podávat. Jenže zrovna mě vždycky o jedno kolo dřív, celou druhou polovinu. Dostala jsem dva gely za sebou, tak jsem si ho jedno kolo přenesla. Na finiš jsem měla připravený cmrnd koly, tak jsem si ho dala o pět kiláků dřív… To mě ale nijak špatně neovlivnilo.

 

Jak fungovala hlava, na co jsi myslela?

Do transu jsem se nedostala. Byla jsem vzhůru, přemýšlela, stačila to všechno vnímat. A psychicky jsem se necítila špatně. Těšila jsem se na ten maraton. Měla jsem vyladěno na tři týdny předem, šly jsme tam půlmaratonský test v tempu 3:30 (min./km), kde se mi potvrdilo, že na to mám, byla jsem v pohodě. Sice jsem se pak tady ve druhé části protrápila, ale pořád to šlo. V závěru jsem táhla za sebou nohy, byly gumové a hlava začala odmítat, chtěla jsem už skončit. S tím se ale potká při maratonu asi každý.

 

Kroužilo se devět kol, zkušenější běžci mají většinou raději jednookruhové trati – třeba i proto, že z dálky není lepšího návratu, než doběhnout a nezabalit to… Jak jsi to vnímala ty?

Já s tím právě nemám zkušenost, neběžela jsem nikdy nic takhle dlouhého. Běžela jsem jen dva půlmaratony loni na podzim (1:12:48 a 1:11:08 na MS, pozn. aut.), první měl asi pět okruhů a druhý čtyři. Vlastně to neznám jinak, docela jsem to tedy přivítala. Brzy jsem věděla, do čeho jdu, a rychle to ubíhalo. Běžet pořád dál a dál do neznáma by asi bylo horší.

 

Jak tedy vypadá celkový maratonský zážitek? Poprvé…

Já to vnímám jako suprový zážitek. I když při závodě jsem si to nemyslela. Ale brzy po něm už jo. A nemine mě to běžet znovu… Není to nic hrozného. Byla jsem až překvapená, protože jsem se připravovala i na to, že to bude utrpení, které už nebudu chtít nikdy opakovat.

 

Ladili jste se spolu s bratrem Gerronem? Přece jen i on dosud běžel nejdelší závod deset kilometrů na silnici… a tady nakonec vydržel až do cíle těsně za tebou v čase 2:30:05.

Neladili jsme se vůbec. On trénuje na něco jinýho, zůstává u své patnáctky nebo pětky na dráze, možná si dá desítku. Vůbec to takhle nebylo v plánu. Měl se mnou běžet někam na pětadvacátý kilák a pak mě nechat ve skupině. Jenže žádná tam nebyla a oba jsme viděli, že by to bylo horší, kdybych zůstala sama. Ten vítr ve druhé půlce se točil všude možně, zrychloval se, bylo to drsnější. Pomohl mi dost. Závod dokončilo jen osm lidí, přitom druhá Švýcarka Fabienne (Schlumpfová – splnila olympijský limit za 2:26:14, pozn. aut.) měla na trati čtyři vodiče a nedokončil ani jeden.

 

 

Atmosféra tedy asi zrovna nezvonila?

Celou dobu jsem to vnímala jako trénink s bráchou, občas se spolu proběhneme… Na druhou stranu, si i z toho zaběhnout takový výkon, to asi nemůžu být zklamaná, že?

 

Tato švýcarská kvalifikace se měla konat už před třemi týdny, přihlášeno bylo 49 lidí, ale vinou špatné předpovědi počasí se odložila. Jak jsi to překonala?

Asi dobře, že to udělali, předpověď hlásila i sníh. Na maraton musí být dobře, když jde o časy. Teď mělo být až šestnáct stupňů, ale zůstalo zataženo a přes sedm to nešlo. Jen ten vítr… Nejtěžší bylo se znovu nastartovat. Ale nevadilo mi, že se termín posunul, naopak jsem se ještě po tom zmíněném testu hodila víc do psychické pohody. První týden tréninku navíc mě trenér přibrzdil, druhý týden jsem přidala tempa, fartleky i dráhu a třetí už jen vylaďování.

 

Jaký máš názor na mužské vodiče pro ženské běžkyně? Na vrcholných soutěžích už nejsou a závod mi tam tak přijde férovější i zajímavější.

Máš pravdu, pokud jde o mistrovství světa nebo Evropy, tak je zajímavější a čistší, když se pereme jen mezi sebou. A třeba loni na půlmaratonu v Gdyni se holky vyhecovaly na skvělé časy. Na druhou stranu, když můžeme využít třeba při velkých městských bězích té výhody mužských vodičů k dosažení lepších časů, tak proč ne.

 

Výborně běháš už léta, ale ten přestup k maratonu přišel loni docela nečekaně. Hned jste si dali s trenérem Janouškem olympijský cíl?

Na podzim jsme řešili, co dál a dostala jsem na výběr nějaké cíle. A já jsem si vybrala ten nejšílenější. S vidinou olympiády jsem to prostě chtěla zkusit. Ukazovalo se, že to je v mých silách.

 

Přidala jsi v tréninku?

Ta příprava probíhala od listopadu a dá se říct, že nebyla ani tak dlouhá. Už rok předtím jsem se směřovala k půlmaratonu. Teď mi ještě naběhla kilometráž. Běhala jsem nějakých 120 kilometrů týdně, teď mezi 160 až 180.

 

Donedávna jsi běhala jako studentka-amatérka v tílku Spartaku Praha 4, situace se však zlepšila, že?

Dostala jsem se do Olympu, centra sportu ministerstva vnitra, kde mám výborné podmínky, k tomu můžu běhat za Spartak Praha 4. Skončila jsem Vyšší odbornou školu Hollar s počítačovou grafikou a můžu se běhání věnovat naplno.

 

Proč jsi zvolila pro křest zrovna švýcarské letiště?

Šlo o termín. Kdybych v půlce března splnila limit, abych měla ještě čas se připravit na olympiádu. Těch možností moc nebylo, když jsme to rozhodovali.

 

Probírala jsi detaily s dalšími elitními českými běžkyněmi – Alenou Peterkovou, Evou Vrabcovou, nebo Marcelou Joglovou?

Nejsem s nimi vůbec v kontaktu. Hodně informací sháněl trenér i od kluků, co běhají maratony, od toho ho přece mám. Já jsem přece ten stroj jenom… Ale ne, jako hobík jsem si toho nahledala hodně, ty odborné aspekty jsem nechala na něm.

 

Na mistrovství světa v krosu 2019

 

Radil ti i táta, legendární pražský běžec Eddie Stewart, původem ze Skotska, po šedesátce stále ve skvělé formě?

Určitě jsme se o tom bavili hodně, ale spíš tak, že na to mám natrénováno, že mám šanci. Ne, že by mi dával rady.

 

K jeho osobnímu maximu ti ještě něco chybí…

On má zaběhnuto 2:23:41, ale ze 70 naběhaných kilometrů týdně z plné práce. A to mi ještě vyprávěl, že se po celý závod vůbec nenapil. Běžel pražský maraton ještě až na Zbraslav, moment podívám se přesně, 4. 6. 1995, pět dní před tím, než jsem se narodila.

 

Chybělo ti devět vteřin k naplnění olympijského snu. Studovali jste šance prosadit se i bez limitu přes žebříček IAAF?

Nejspíš mi to nebude stačit, protože nemám ani zaběhnuto víc závodů. S největší pravděpodobností to vypadá, že poběžím ten elitní pražský maraton 30. května. Nejsem z toho nadšená já, ani trenér. Ale řekli jsme si, že už to dotáhneme. Teď je potřeba hlavně zregenerovat, vím, že ta únava ještě dojede, maraton se neběhá každý týden.

 

Znamená to tedy, že se stáváš prioritně maratonskou běžkyní a upozadíš všestranné ambice?

Teď za tři týdny mě čeká český mistrovská desítka na dráze, tam to asi na velký výkon nebude. Letos je maraton pro mě číslo jedna, pak bych se asi vrátila ještě ke kratším tratím, protože pořád potřebuju zrychlit. I pro budoucí maratony.

 

Ptám se i proto, že maraton je sice královská, ale nejtěžší běžecká disciplína.  V terénu nebo v kopcích, které taky umíš, bys měla šanci na úspěch mnohem větší – konkurence tam nebývá tak nabitá, můžeš běhat víc závodů…

Afričtí běžci jsou všude, neobjevují se snad jen ve skyracech, ale ty už mě nelákají. Respektuju je, ale už to je něco jiného. Loni jsem měla na dráze krizi, už mě to kroužení tolik nebavilo, a kupodivu mě ta silnice chytila. Mám to tady ještě před sebou.

foto: archiv pořadatelů, Mirko Baettler