S vlajícím prstem až pro evropský bronz. A teď chci na olympiádu, chystá se zápasnice Hanzlíčková

Dva zápasy s „vlajícím“, tedy vykloubeným prstem, musela podstoupit naše zápasnice Adéla Hanzlíčková na mistrovství Evropy v Polsku. I s handicapem vybojovala bronzovou medaili! „Porazila jsem dřív už lepší soupeřky, ale tahle bude nejvíc vydřená,“ říkala spokojeně po návratu domů.

 

Ve svých šestadvaceti letech jich má doma už šest, tahle je druhá dospělá evropská, po stříbru z roku 2019. „Hodnotím to pozitivně, ani jsem v ní nedoufala,“ přiznala. Nejdříve porazila Litevku Domikaityteovou, ale při lopatkovém útoku v zápase si zapíchla prst do žíněnky…

„V tu chvíli jsem to ani nevnímala. Mávla jsem na trenéra, a najednou vidím, jak mi ten prst vlaje. Věděla jsem, že se musí rychle nahodit, aby nedošlo k většímu zranění.“ Jenže následovalo vyhlášení a hrozilo, že bude diskvalifikována. Musela počkat až do šatny.

Poté nastoupila proti pozdější šampionce Larroqueové z Francie, na ni nestačila. Ale v bitvě o bronz vyřídila i s bolavou rukou Kratyšovou z Izraele, držitelku tří evropských medailí, bývalou judistku, za 45 vteřin. „Tady už jsem věřila, že to zvládnu,“ dodala.

Na druhý den přijela domů s prstem zatejpovaným, bezvládným, nateklým a hrajícím všemi barvami… „Musím na rentgen, bojím se, aby tam nebyla nějaká menší zlomenina,“ krčila rameny.

Už za dva týdny ji totiž čeká v Sofii poslední celosvětová olympijská kvalifikace. „Ani ještě nevím, kolik zápasnic tam bude.“ Ale na to se ohlížet nemusí, postupový klíč je neúprosný: letenku do Tokia si zajistí jen dvě nejlepší v každé váhové kategorii včetně té její do 68 kilogramů.

„Musím se dát hlavně dohromady, zápasit už asi moc nebudu,“ uvažuje. V plné formě si i v plné olympijské konkurenci věří na boj o medaile. Jenže nejdřív se tam musí hlavně dostat. Před pěti lety jako mladá naděje vypadla v Riu pod pěti kruhy hned v prvním kole…

Navzdory píli, pracovitosti a zaujetí to nemá vůbec jednoduché. V prosinci získala po dlouhé pauze druhé místo na světovém poháru v Bělehradu, který nahradil mistrovství světa. Pak prohrála na turnaji v Římě hned v prvním kole s mistryní světa. A na první olympijské kvalifikaci v březnu v Budapešti nezachytila jeden útok a s nadějí se tu musela brzy rozloučit.

Navíc se stále pere se zraněními. „Naposledy jsem měla na noze prst vykloubený, pak na soustředění rozbitou hlavu, když jsem se srazila s pánví soupeřky a trenéři kolem mě lítali, protože mi crčela krev,“ vypráví. „Poslední dobou už jsem toho měla dost, byla jsem docela vyčerpaná. Ale zatnula jsem zuby a zúročila tu dřinu.“

Přitom poslední covidový rok zápasníky hodně postihnul. Nesměli do hal, nemohli se pořádně prát. „A když už se to povedlo, nebylo často s kým. Sama toho moc nenatrénuju, potřebuju k sobě váhově a stylově podobného zápasníka, a najít ho, to je v Česku už obrovský problém. Honza Žižka mi asi vyhovuje nejlíp, ale on pracuje a taky pokaždé nemůže. Bylo to opravdu komplikované,“ konstatuje. Hodně času strávila v Polsku, kde mají pět dobře vybavených olympijských center, jako by tedy varšavský bronz byl přesně zaslouženou odměnou. Další čas pobývala u trenéra v Ostravě.

Často si ale musela vystačit sama. „Hodně jsem chodila posilovat a kruhové tréninky.“ I s dalšími členy Olympu, přestože Olda Varga a spol. dělají řecko-římský styl, oproti jejímu volnému, a navíc jako kluci mají samozřejmě větší sílu.

Pro sebe si našla otužování, vlezla i do vody za venkovní teploty mínus devět stupňů. „Má to pro mě spoustu benefitů pro psychiku, imunitu i regeneraci. Už se tomu nějakou dobu věnuju. V létě jsem si dávala led do kádí s vodou a těšila se na zimu. Ale přesné údaje si nezaznamenávám,“ usmívá se.

Těší se, jak si teď dá jedno pivo, nejspíš plzničku, a znovu se vrhne do přípravy. „Není čas na velké slavení ani flákání,“ ví moc dobře. Její olympijský sen číslo dvě trvá. Nepřerušily ho žádné nabídky z MMA, tak snad ji z něho neprobudí limity vlastního zraněného těla… Držíme palce.