25 Dub Sáblíková představila dvacet zlatých medailí v jednom obraze
Byl březen roku 2007 a devatenáctiletá rychlobruslařská naděje Martina Sáblíková získala v Salt Lake City první dva tituly mistryně světa. Nyní po dvanácti letech je z ní legenda, dvacetinásobná světová šampionka. Na speciální fotografování s Ondřejem Pýchou musela všechny své zlaté medaile nejprve poskládat do kufru.
„Když jsem je před focením dávala dohromady, seděla jsem doma obklopená všemi těmi plackami a říkala si: To snad není možné. Opravdu jsou všechny moje? Probírala jsem se s nimi asi patnáct minut, protože jsem je měla smíchané dohromady i se stříbrnými a bronzovými,“ popisuje Sáblíková.
„Jakmile jsem je všechny pak měla na jednom místě, úplně mě to uchvátilo. Nikdy jsem je takhle pohromadě neviděla. Ani jsem je nikdy nepočítala.“ Dvacet zlatých krabiček naskládala do rovněž zlatého kufru. Zbytek zůstal doma v dalším kufříku. A že jich bylo. Celkem během kariéry česká závodnice posbírala 44 medailí z velkých akcí.
„Tolik? To je neuvěřitelné,“ vyhrkla až překvapeně. „Vážím si všech stejně. Třeba stříbro z letošního mistrovství Evropy pro mě mělo obrovský význam. Za každou medailí se skrývá velký boj. Člověk nemůže pořád jenom vyhrávat. Cením si každé medaile a je mi jedno, jakou má barvu. Zároveň musím zmínit, že nestačí se jen postavit na start a jet. Někdo musí naplánovat trénink tak, aby forma přišla v pravý čas a já byla připravená. Za to patří velký dík Petrovi (Novákovi), smekám před ním,“ vyprávěla.
Jedna medaile ze zlaté dvacítky je pro Sáblíkovou ale přece jen něčím speciální. „Každá má svůj příběh, před každým závodem jsem měla nové soupeřky, nové výzvy, nerada vyzdvihuji jenom jednu. Ta ze Salt Lake City ale zůstane navždy první v mém životě. Jak bylo neuvěřitelné, co se mi povedlo letos v Inzellu, tak tenkrát bylo neuvěřitelné, že se to vůbec povedlo,“ vzpomíná.
V únoru na mistrovství světa ovládla tratě na tři a pět kilometrů, následně přidala i titul světové šampionky z víceboje v Calgary. „Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, co se mi v Inzellu povedlo. Nemyslela jsem si, že se ještě někdy dočkám triumfů na obou dlouhých tratích,“ vrací se Sáblíková k šampionátu v Německu.
„Medaile jsem přidala k těm ostatním a uvědomila si, kolik dřiny za nimi je, jak dlouho už se rychlobruslení věnuji. K tomu jsem si dodala i olympijské medaile, to je mazec! Mám tolik vzpomínek… Bylo to silné, protože tyhle pocity jsou úplně jiné, než když je člověk v emocích po závodě. Dostalo mě to. Moje první myšlenka byla, že tohle přece nemůžu být já, že ty medaile nejsou moje. Já nemůžu být ta, která získala 44 medailí na velkých akcích. V hlavě mi běželo pořád dokola: tohle se nestalo, to se mi musí zdát.“
Sáblíková si každé mistrovství světa vybaví ihned, bez váhání. „Jela jsem na spoustě míst, ale nejradši mám tři haly: Hamar, Inzell a Calgary. V Hamaru jsem poprvé nastoupila v elitní skupině A. Do Inzellu jezdím odmalička, cítím se tam jako doma. Poprvé jsem tam byla v roce 2001, v sedmnácti letech jsem tam na pětce porazila na holku, která byla druhá na olympiádě 2002 (Gretha Smitová). Měla jsem z toho obrovskou radost. No a v Calgary jsem zajela svůj první juniorský světový rekord, teď po letech i poslední světový rekord. Hodně se mi tam líbí, ostatně obecně mám ráda Kanadu. I když jsem v Calgary jednou spadla a nalomila si pažní kost, tak má na mě místní hala pozitivní vliv,“ vypráví až dojatě. “Moc děkuju rodině, sponzorům a dalším lidem, co za mnou stojí a umožňují mi věnovat se rychlobruslení.“
