29 Lis Poslední sezona biatlonisty Šlesingra. Začíná se zánětem, jak skončí?
Jedno je jisté. Michal Šlesingr teď vstupuje v šestatřiceti letech ve švédském Östersundu do své poslední světové sezony. Z mistrovství světa má kompletní sbírku medailí, vyhrál jeden světový pohár. Zatím.
Zahájíš ji pravděpodobně přes bolest, respektive zánět v pravé ruce, kam se rozšířil z ukazováčku. Ještě před týdnem sis pochvaloval, jak se vzhledem k marodce mužského týmu zrovna tobě vyhnuly přes celé léto zdravotní problémy…
Člověk a kór sportovec si nepřeje být nemocný, že? Sem tam drobné potíže byly, ale obešlo se to bez závažnějších věcí, to jsem rád.
Jak dlouho jsi přemýšlel, jestli se ještě do jedné zimy naplno pustit?
Docela dlouho, několik týdnů, asi do května. Bylo to na mě, manželka mi dala volňásek. Ale v létě se nám narodil druhý potomek, syn, a s hlídáním to máme složitější.
Co rozhodlo?
Vůbec jsem nebyl spokojený s tou poslední sezonou. Na jednu stranu mě to srazilo, říkal jsem si, že už to nemám zapotřebí. Na druhou stranu vnitřní boj přetlačil do názoru, že by nebylo důstojné takhle odejít. To byl hlavní závod. Chci zajet líp než poslední zimu. Ale nemusím objet všech deset zastávek sezony, to je spíš nepředstavitelné sousto, ohromný záhul.
Nejlíp třeba v březnu v Nové Městě na Moravě, kde jste loni vinou bolavých zad chyběl, už po mistrovství světa… To by mohla být parádní rozlučka – i když ještě zbydou dva severské podniky!
Nejdřív se tam musím dostat, což ještě není jisté. Do té doby zbývá hodně ujetých kilometrů a hodně vystřílených nábojů. Každopádně se to nabízí jako pěkná tečka, když by do té doby všechno klaplo.
Ještě před tím se koná světový šampionát v jihotyrolské Anterselvě, místě, kde jsi před dvanácti lety získal na mistrovství světa dvě medaile, stříbro za nejlepším biatlonistou všech dob Björndalenem ve sprintu a bronz ve vytrvalostním závodě…
Je to krásné místo, mám rád přírodu, a proto se tam těším. To hlavně. Vždycky tam bývalo pěkné počasí, s tím se dá skoro počítat, na rozdíl od třeba Oberhofu. Se závoděním se vyšší nadmořské výšce se někdo může srovnávat hůř, ale předpokládám, že pojedeme před tím na vysokohorské soustředění, což pak bude lepší než při běžném svěťáku, kde s aklimatizací trošku zápasím. Medaile odtamtud už jsou daleko, že už si na ně ani nevzpomenu, tím to místo pro mě speciální není.
Jaká by měla tedy být tvoje poslední světová sezona?
Abych s ní mohl být spokojený, abych si mohl říct, že se mi pár závodů povedlo. A že jsem tak neodpíral rodině další rok a neabsolvoval tu dřinu nadarmo.
Co to znamená přesněji?
To se nedá říct třeba desítka. Ten výsledek ukazuje jenom číslo, ale to číslo zaručí nebo nezaručí spokojenost? Rád bych zajel pár závodů, po kterých bych si mohl říct: To se ti povedlo, udělal jsi všechno, jak bylo třeba, už nebylo moc co zlepšovat.
Stojíš na startu, ale už vnímáš nějakou tu nostalgii z nezvratného konce?
Ještě snad ne. Ale třeba na soustředění v tunelu v Oberhofu jsem si zabalil lyže a oddechl si: Sem už nepojedu.
Dá se spočítat, kolik´s za ty roky najezdil kilometrů a nastřílel nábojů?
Dalo by se to, myslím, poměrně snadno dohledat, ale z hlavy to neřeknu. Nábojů bude okolo dvaceti tisíc ročně, tedy jsme v jednotkách sta tisíců.
Ještě jeden úkol před tebou stojí, dotáhnout aspoň o další kus dál před dvěma lety rozjeté tažení proti dopingu, v biatlonu především zásluhou Rusů hodně institucionalizovaném… Český šéf Hamza říká, že by už nejraději udělal čáru, že už jde jen o víceméně právnickou bitvu. Jak hodnotíš aktuální vývoj, systémově?
Je to strašně těžké téma. Nebavíme se na úrovni nadopovaný sportovec a antidopingová organizace. Asi nikdo nikdy nepředpokládal, co se všechno stane. Že se celý stát rozhodne něco takového pokrýt. Nikdo si s tím moc neví rady – ten, kdo měl hříšníky odhalovat, je schovával. To je šílené vyšetřovaní, ani si to neumím představit. A každou chvíli se objevují další informace. Užírá mě to. Ale podívejme se na justici v širších souvislostech. Odsouvat, oddalovat, promlčet… To platí i v obecném životě, akorát se to teď přeneslo i do sportu. Nechci trestat nevinné sportovce, ale kde leží hranice, kam můžeme seknout, aby nelítaly třísky?
Ale něco se přece jen děje.
Ano, to mám radost. Rusové se bojí, aby nepřišli o místa pro své sportovce v národní kvótě jako trest za doping. Tohle pravidlo je pro mě první vlaštovkou. Nikdy si nemůžou být jistí, že se něco neprovalí a vyautovat si celý mančaft, toho se bojí. Teď třetí kontrola po dvou varováních už něco znamená. Vasiljevová dostala rok a půl distanc a Rusky ztratí jedno místo. Další Ruska Glazyrinová má dvě zameškané kontroly. Prezident ruského svazu Dračev prohlásil, že už s ní nepočítá, že nebude riskovat, dokud ji nevyprší čas za jednu kontrolu. To je ten správný tlak, snad to začíná fungovat. To je dobré znamení, že by mohli přijmout jinou politiku.
Víš už ty, co budeš dělat dál?
Mám nějaký prostor, abych se věnoval víc rodině a vynahradil ji ten čas, který strávila beze mě. K tomu si chci užít i nějaké ty koníčky, na něž nezbýval prostor. A možná najít ještě další, na něž, tedy nevím, jestli bude prostor… Pak budu muset najít něco, čím se nějak i uživíme. Zatím jsem to úplně neřešil, soustředím se na závodění. Až ten čas přijde a lyže půjdou na hřebík, začnu se koukat, kam dál.
Nějaká představa se ale jistě rýsuje?
Já jsem přes ty počítače, takový hobby programátor, a s kamarády jsme už před deseti lety nakopli projekt elektronického tréninkového deníku. Nebavilo mě to psát na papír. Lidi z IT mi potvrdili, že v tom vidí potenciál, data jsou ropou našeho století, jak se říká. Chceme v tom pokračovat, můj původní deník se předělá do aktuální podoby, aby vypadal podstatě líp a mohli jsme ho nabídnout i ostatním sportům. Rozběhli jsme to, náš program, říkáme mu Jarmil, už využívají nejen biatlonisti. Chceme ho nabídnout i do zahraničí a tady bych mohl využít kontaktů. Nebráním se ani trenéřině.
Foto: Jaroslav Svoboda, Pavel Lebeda