Stolní tenista Jančařík vyhrál v Kataru olympiádu v Tokiu

Výtečnou formu ukázal náš stolní tenista Lubomír Jančařík. Vyhrál nabitý kvalifikační turnaj v katarském Dauhá a podruhé v kariéře si zajistil start na olympiádě! Teď 33letý hráč si tam jistě může věřit na víc než první kolo před pěti lety v Riu.

 

Velká gratulace k úspěchu, jak proběhly oslavy, když se v arabském světě nedostane ani kapka alkoholu?

Já stejně nepiju, takže po téhle stránce jsem neutrpěl… Oslavili jsme to už v Dauhá s celou naší partou. A po příjezdu domů do Vřesiny u Hlučína s manželkou a sousedy, kteří mi připravili krásné přivítání.

 

Turnaj byl velmi náročný, musel jsi udolat pět soupeřů, i těch výše nasazených včetně Číňana Kou Lie (56. na světě), reprezentujícího Ukrajinu, ve finále…

Musí se vyhrát všechno, tak jsem to měl nastavené. Ale i kdybych prohrál v semifinále, pak mělo ještě osm hráčů šanci hrát o jedno místo. Cítím se teď opravdu velmi silně, herně i psychicky. Jsem na nejvyšším levelu své výkonosti. Ale potřeboval jsem to potvrdit také výsledkem. Nehráli tu sice Číňani, Němci a pár dalších hráčů z těch nejlepších zemí, kteří si zajistili postup v Portugalsku na kvalifikaci družstev, kde jsme prohráli s Hongkongem. Zbyla ale pořád spousta silných hráčů. Věděl jsem, že jsem schopný kohokoliv z nich porazit. Ale je těžké vyhrát všechno v jednom turnaji. Bylo to minimistrovství světa.

 

Kdy jsi začal věřit, že to vyjde?

Po zápase s Kazachem Gerassimenkem ve druhém kole jsem si potvrdil, že jsem na tom dobře. Soupeři vnímali tu moji sílu a začali mít strach, to mě posilovalo. Ale až když jsem vedl ve finále 3:0 na sety, teprve tehdy jsem uvěřil, že to dotáhnu. Byl jsem lepší a Lie by těžko vyhrál čtyři sety za sebou. Bylo důležité udržet hlavu, poslední set jsem cítil, že to dopadne. Tenhle výsledek mě posune i dál. Dlouho jsem moc nehrál, čekal jsem na to.

 

Konkurence se zahušťuje, v mnoha národních dresech hrají výborní Asiati, postup si zajistil teď spolu s tebou třeba Yang pro Slovensko (a Rus Skačkov s Maďarem Majorošem).

To už trvá roky, jsme zvyklí, nic nového. Ale spíš než úzká špička se výrazně rozrostla ta druhá vlna. Dvě stovky hráčů mohou porazit jeden druhého kdykoliv. Naučili se hrát i jiné země, Nigérijec je dvacátý ve světovém žebříčku, výborní jsou Indové, Kazach a další. Uhrát si tu kvaldu na olympiádu (kam pojede nejspíš 70 mužů a 70 žen, pozn. aut.) je opravdu hodně náročné.

 

Jak se vyvíjí pojetí hry, před časem se měnil způsob počítání, velikost míčku…

Velkou roli hrají stále povrchy stolů, každá značka vyrábí jiný. Míček se při falších buď zastavuje anebo sjíždí, v tom je obrovský rozdíl. Ale ne že by se tvořili specialisté na určitý druh stolu, ani to nerozhoduje tolik jako v tenise antuka, tráva nebo beton.

 

Kdo z velkých Čechů posledních let ti byl nejvíc vzorem – Orlowski, Panský, nebo Korbel?

Chtěl jsem být jako Korbel, toho jsem miloval, jak jsem byl mladý, věkově mi je nejblíž. Díky trenéru Řežábovi z Ostravy mě vzal Peťa (Korbel) s sebou do jeho klubu do Würzburgu, s nímž hráli o německý titul, já jim dělal sparinga a mohl sedět na lavičce při zápase. Bylo mi čtrnáct, úžasný zážitek.

 

Jak jsi strávil covid time, trvající s mírným uvolněním už rok?

Začátek koronatimu jsem strávil doma, všechno se zastavilo. Ale využil jsem čas jinak, spoluprací s psychologem. Uspořádal jsem si hru, pohyb za stolem, ale i život. Pak se rozvolnilo, a já jsem trénoval podle toho, co jsem se předtím naučil. Snažím se hrát něco svého, prosadit sílu a bojovnost, nedělat něco jiného, co zase může vyhovovat typově jinému hráči.

 

Kolik potřebuješ natrénovat týdně – hru i fyzičku?

Většinou trénuju kombinovaně. Nestojím jen za stolem. Dvakrát denně hraju dva nebo tři dny v týdnu, ty zbylé strávím odpoledne ve fitku nebo při práci s tělem. Kdybych hrál pořád dvakrát denně, už by mi na to nezbyla síla. Jakmile cítím, že jsem unavený, odpočinu si na procházce nebo ve fitku, to mě osvěží.

Co zvládneš mimo hraní?

Fitko mě baví, zvedal jsem i sto kilo na benč, ale pak jsem nemohl hrát. Poučil jsem se, musím opatrně, rostou mi moc svaly. Teď dělám třeba sedmdesát na série. Snažím se i vyrazit proběhnout do lesa od šesti do deseti kiláčků. Při tom se uvolním se, ale při větším zatížení se pak objeví některé bloky ve svalech a můžu pracovat na jejich protažení.

 

Pocházíš z Hodonína, bydlíš na Ostravsku, hraješ v hesenském Bad Homburgu a ještě jsi členem pražského Olympu-centra sportu. Jak to teď v době nejrůznějších omezení stihneš pobytově kombinovat?

Trénuju nejvíc v Česku v Havířově v národním centru s Pepou Plachým. Střídám to i s Ostravou, kde jsou jiní kluci na sparing. A pak na mě střílí Pavel Krpec ze zásobníku, to mi taky dobře funguje. Tím, jak bylo všechno odložené, jsme měli po novém roce hodně zápasů v bundeslize, takže jsem mezi nimi ani moc nejezdil osm set kiláků domů. Zázemí Olympu využívám na zátěžové testy, cítím se tam opravdu nejlíp. Přístup je opravdu skvělý a dozvěděl jsem se spoustu věcí o těle a komplexní přípravě, které jsem jinde nezaznamenal. Rád bych to využíval víc v budoucnu, jak mi čas dovolí.

 

Například judisti i atleti měli aspoň Evropu, tenisti hrají velké turnaje, naopak plavcům kalendář velkých podniků téměř roztrhali. Ani stolní tenis na tom nebyl dobře, že?

Hrála se jen německá bundesliga, česká extraliga i další soutěže stály. Platí tam hodně omezení, nesmíš se dotýkat stolu, mění se míčky, když na něj sáhneš a spadne ti, už ho odkopneš, do hal nesmějí diváci, uklízeči až potom, co všichni hráči odjedou… Je to složité. Ale aspoň, že se může hrát a dostáváme výplatu. Z mezinárodních soutěží se konal jen světový pohár v Číně s dlouhou karanténou pro nejužší špičku, tam jsem nebyl. A pak až teď Katar.

 

Na olympiádě v Riu 2016 hráli čtyři Češi, kolik jich pojede do Tokia?

Já doufám, že tři. Pavel Širuček (stříbrný medailista z MS juniorů 2010) a Hana Matelová tam jsou na devětadevadesát procent díky pozici na žebříčku. V dubnu se bude hrát ještě evropská kvalifikace o zbylá místa, a pak se to završí světovým žebříčkem. Teď se hraje o zbylá místa…

 

Japonsko tvoří spolu s Čínou pro stolní tenis Mekku. Jak je cítíš ty?

Obě země jsou na tom podobné, nechci žádné uškodit, já asi silněji vnímám Čínu. Tam je to jasně sport číslo jedna. V Japonsku toho mají víc – baseball, judo, sumo i fotbal. Ale ping-pong je tam hodně populární a atmosféra okolo něho je pro mě hodně příjemná. Co čtu, tak na olympiádě snad nějací diváci budou, i když jenom místní. My sportovci se na jiné sporty určitě nepodíváme, po městě nebo po olympijské vesnici asi neprojdeme… To mi nesnižuje touhu a chuť tam jet. K tomu aby se podařilo uspět, se musí všechno sejít. Teď vidím, že to dokážu, mám tu zkušenost, to mě hodně posiluje.

Foto: Jaroslav Odstrčilík