Stromovka kvete jarem, atletický stadion ožívá

Stromovka kvete jarem, atletický stadion ožívá

Areál Olympu ve Stromovce už rozkvétá nejen jarem, ale i rušnějším sportovním klokotem. Kontrola na vrátnici je sice přísnější než za běžného stavu, ale už i zaměstnancům, kteří tu v čase tuhých omezení mohli trénovat, ale hodně roztroušeně až skrytě, se vrací zase úsměv do tváří. Atmosféra se probouzí a ožívá.

 

Na atletické dráze se rozcvičuje čtyřčlenná část skupiny trenéra Petra Habáska. Jeho sprinteři Michal Desenský a Jan Jirka poctivě „listují“ atletickou abecedou, Barbora Šplechtnová a Tereza Hrochová se rovnají do správného kroku mezi a letu nad překážkami. Trenér bedlivě dohlíží na správná provedení, mírně vysvětluje své další představy. Poklidný běh všedního dne.

Barbora Šplechtnová

 

Jenže v tomto období většina atletů trávila obvykle čas na soustředěních a ladila na nadcházející sezonu. Jenže teď se i na zdejším vybírajícím se nebi vznáší jeden mráček – čerstvé rozhodnutí o zrušení mistrovství Evropy v Paříži, posledního závodního vrcholu sezony, ke kterému se upínali.

Teď jim zbyde jen domácí šampionát v Plzni, prozatím 8. a 9. srpna. „Ale termínovka se zase asi úplně překope, plánují se ještě nějaké další závody pro vybrané sportovce, aby splnily nařízení vlády. A kdy se dočkáme mezinárodních závodů, to vůbec nevíme, stejně tak, jak jsou na tom naši soupeři. V každé zemi to měli trochu jinak,“ vrtí hlavou Lenka Masná, vedoucí oddělení atletiky Olympu, nedávno několikanásobná mistryně ČR a reprezentantka.

Ona sama měla v téměř mrtvém období posledních týdnů v kanceláři dost naživo. „Přebukovávali se letenky, rušila soustředění, koordinovaly další plány,“ ukazuje. „Mě samotnou teď běhání ani nebaví, chodím na kolo nebo na brusle…“

Michal Desenský

 

Přímo v areálu směli „pracovat“ pouze zaměstnanci, a to ještě jen někteří (třeba zápasníci nemohli do haly vůbec), další členové skupin se statutem smluvních sportovců se museli připravovat doma a v parcích. Každý trénink začínal změřením teploty v ordinaci zdejšího zdravotního centra a dezinfekcí, všichni se tu pohybovali v rouškách, na stadionu nemohli být najednou víc jak tři lidi, uzavřena byla třeba celá vodní regenerace. „Nechávali jsme na trenérech, jak se zařídí. Třeba skupina Josefa Karase týden chodila sem, týden se připravovali sami doma,“ vysvětluje.

„Vlastně se tak nic moc pro nás nezměnilo,“ usmívá se sprinter Jan Jirka, který si v zimě zaběhl halový osobák na 60 metrů – 6,82. Pandemii unikl na poslední chvíli hned v začátku. Ze soustředění na Mallorce se vracel o čtyři dny dříve posledním letadlem, které ze španělského území smělo odletět. „Dva týdny jsem zůstal doma v karanténě. Cvičili jsme kruhové tréninky, dalo se to vydržet. Zvažoval jsem i nákup běžeckého pásu, ale tak rychlý, aby měl pro mě smysl, stojí okolo padesáti tisíc, a to jsem nakonec zavrhnul.“

Jan Jirka

 

Pak se vrátil do tréninku podle plánu. „I když jsme neznali přesný termín uvolnění, nechtěli jsme jít do objemů a nějaké deprese. Trénujeme normálně, jen se dá říct, že jsme asi dva tři týdny pozadu oproti obvyklému průběhu,“ říká. „Já sám jsem toho opravdu moc neměnil. Trénink a odpočinek, to je moje náplň práce, dávám tomu poctivě sto procent. Jenom jsme doma namísto někde na soustředění. Když máme dvě fáze za den, musím si dojet domů připravit oběd.“

Vývoj situace pozorně sleduje. „Kdybychom se museli utlumit na celý rok, bylo by to dost špatný. Sleduju, že třeba Italové nebo Španělé opravdu nemohou nic dělat a jsou jen doma. My můžeme trénovat a dobu bez závodů využít pro tělo přece jen k menšímu zatížení bez zdravotních potíží. I když mě se to naštěstí netýká a jsem zdravý,“ dodává.

Zátiší s překážkami

 

O pár kroků dál v posilovně se rozléhají pěkně nahlas Stouni. Bobisté se vracejí po přestávce do tréninku na novou sezonu. Ale atleti jim netvoří jen kompars, i když je zastupují dámy. Sprinterka Nikola Bendová se pod dohledem trenéra a předsedy atletického oddílu Miroslava Zahořáka potýká i s činkami a tetování na jejím těle se až jakoby proměňuje do živých obrazů. Halový osobáček na šedesátce 7,38 nedala v únoru náhodou.

Vytáhlá vytrvalkyně Diana Mezuliáníková tuží tělo na strojích. Ruce, záda, břicho… „Chybí nám sice závody, ale trénujeme dál. O něco víc si ted uvědomujeme, že to děláme pro radost, pro sebe, že nás to prostě baví,“ povídá už zkušená dáma, která letos vedla halové tabulky na 800 metrů (2:03,11) a měla zaběhnuto i 4:11,88 na 1500 m.

Diana Mezuliániková

 

Za okny na louce si hledá prostor diskař Marek Bárta, úřadující český mistr. „Pro mě se zase tak moc nezměnilo,“ říká 27letý vrhač s osobním maximem 62,32, ale i 17,15 v kouli) a rovná si stojan s mobilem na natáčení videa za vrhačský kruh. „Je přece jen příjemnější tady někoho potkat a prohodit pár slov,“ přiznává s havířovským přízvukem svěřenec trenéra Šilhavého.

„V posilovně jsem býval sám… Ale motivaci jsem rozhodně neztrácel. Kdybych nezvedl naloženou činku, asi bych pod ní zůstal pěkně dlouho,“ usmívá se dobře naložený chlapík, držitel stříbra z Olympijského festivalu v Tampere 2009, který působil také na americké univerzitě.

Běžci na dráze naplnili svoje dávky, uklidili náčiní a pomalu se převlékají. Sluníčko připaluje, stadionem se prohání lehký větřík. „Tak zase zítra, mějte se,“ loučí se členové jedné olympácké skupiny.

foto: autor

Marek Bárta