Světový šampionát v Norsku jedu pro diváky, těší se Sáblíková

Martina Sáblíková poskytla prostřednictvím své agentury Sport Invest obsáhlejší rozhovor po návratu z Pekingu o zbytku sezony. Co ji ještě čeká?

Uvědomuješ, že dodáváš lidem tolik emocí? Vnímáš to?
Takový je úděl sportovce. Osobně musím říct, že tu radost hrozně ráda dávám a pokud to někdo sdílí se mnou, tak jsem moc ráda. Reakcí po téhle konkrétní medaili je veliké množství a mě osobně hrozně překvapilo, že i po těch letech, po tom, co mám za sebou, lidé stále ten příběh prožívají se mnou. Pro mě to hrozně moc znamená.

Někdy sportovci říkají, že je na ně vytvářen velký tlak. Je to tak, nebo ty si to neuvědomuješ?
Tlak je určitě větší. V roce 2010 jsem to možná ještě tolik nevnímala, ale teď mi přijde, že je to každý rok horší a horší. Fanoušci posílají sportovcům zprávy a je kolikrát těžké s tím bojovat. Nechcete zklamat lidi kolem sebe a nechce zklamat ani sám sebe, takže opravdu je to kolikrát psychicky náročné.

Jako sportovec na vrcholu pravděpodobně sleduješ čísla a statistiky. Kdy jsi ale naposledy viděla žebříček nejúspěšnějších českých i československých olympioniků?
Upřímně, tohle já moc nesleduju. Mám vzory, ke kterým vzhlížím a vždycky vzhlížet budu. A i když mi někdo řekne, že mezi nimi jsem, nikdy bych se tam sama neřadila. Jsou to nesmrtelné osobnosti a já jsem moc ráda, že jsem se mohla se spoustou z nich potkat.

Na vrcholu je Věra Čáslavská a v počtu medailí jsi na druhém místě ty.
To je pro mě neuvěřitelné. Teď to slyším prakticky denně a pokaždé tomu nemohu věřit. Dostat se do společnosti paní Čáslavské, Honzy Železného, Katky Neumannové a spousty dalších sportovců pro mě moc znamená. Pořádně pro to nemám slova, pořád mi to ještě nedochází.

Jak jsi říkala, s mnohými ses dostala do blízkého kontaktu. Co sis vzala pro sebe třeba od Jana Železného či Věry Čáslavské, co říkali a co pro tebe představovali?
Musím říct, že s Honzou Železným jsem mluvila jen párkrát, ale pro mě to vždycky byl a bude neuvěřitelný bojovník s velkým srdcem sportovce. Co se týče Věry Čáslavské, pro mě to byla ikona a jsem moc ráda, že jsem se s ní mohla setkat. Několikrát jsem s ní mluvila a byly to opravdu dlouhé debaty. Řekla jednu věc, kterou si budu pamatovat do konce života: vždycky, když jdu na start, tam mám nastupovat s kuráží. Nikdy se nemám ničeho bát, protože mi to sváže nohy. Tímhle heslem se vždycky řídím a snažím se, aby mi to pomohlo. Tím tedy kus odkazu paní Čáslavské mám vždycky s sebou.

Někdy sportovci říkají, že je důležité si tu olympiádu užít. Jak to vnímáš ty? Vždyť člověk se kvalifikuje a chce podat maximální výkon.
Slovo ´užít´ je specifické. Zároveň vyjadřuje do jisté míry reálný stav. Člověk tam jede a samozřejmě ze sebe chce dostat co nejvíc. Zároveň je to takový sportovní svátek, že ho sportovec vnímá úplně jinak než běžný závod. Stejně jako fanoušci, kteří sedí u televizních obrazovek, fandí sportovcům na olympiádě více než kdy jindy. Někdo si dokonce bere i volno, aby se mohl koukat na hokejové zápasy. Tak přesně takhle to mají také sportovci. Vnímají to jako svátek.

V roce 2006 ses vrátila z první olympiády, následovala první tisková konference. Zaznívala na ní celá řada plánů, které se zdály jako science fiction. Naplnily se o čtyři roky později a zhmotnily se i v dalších olympiádách. V čem je jiný prožitek tím, že už jsi na páté olympiádě?
Je to hrozně zvláštní, v roce 2006 jsem tam byla já úplný nováček. Všechno pro mě bylo nové, všechno bylo kouzelné a nevěděla jsem, co od toho očekávat. A teď jsem byla na páté olympiádě v úplně jiné pozici. Na druhou stranu každá olympiáda je v něčem úplně jiná, vždy jsou tam novinky a nikdo tam nejede v klidu jako zkušený harcovník. Olympiády jsou krásné a v člověku zůstane tolik zážitků, že to nikdy nezapomene.

Máš třeba nějaká privilegia, když jedeš už na pátou olympiádu? Třeba lepší místo v letadle nebo uctivější chování?
Mně se na tom líbí to, že jsme jedna velká sportovní rodina. Musím ale říct, že dneska na té olympiádě už vnímám daleko víc věcí. Jak funguje organizace, jak se všichni starají o sportovce, a jak ti sportovci jeden za druhým stojí. Když jsem tam byla poprvé, tak jsem byla nervózní a tyhle věci jsem úplně nevnímala. Říkala jsem si kruhy, závody, všechno v pohodě, ale teď už na to opravdu koukám jinak. Je to úžasný, že to takhle může fungovat a že si ten sportovní svátek můžeme takhle užívat.

Začátek roku nás všechny zaskočil, protože jsme viděli jednu fotografii. Pak se objevila číslovka osm, tedy osm stehů, nejela jsi na mistrovství Evropy. Teď zpětně je jasné, že se o tom nemohlo mluvit kvůli konkurenci. Jak vážné to zranění bylo a jak moc byla ohrožená olympiáda?
Asi by to nebylo tak hrozné, kdybych za sebou neměla zhruba od půlky listopadu vážné zdravotní problémy. Když jsem se před novým rokem ocitla na ledě a zjistila jsem, že krvácím, bylo první myšlenkou, že je po olympiádě.  Ale relativně brzo bylo jasné, že je to jenom povrchové a že osm stehů to zacelí. Den ode dne se zranění zlepšovalo. Začátky byly těžké, zadní sval nebyl tak elastický, takže na bruslích to nebylo úplně ideální. Během čtrnácti dnů jsem ale byla zpátky a věděla jsem, že jsem ve hře.

Jak moc rekonvalescenci pomáhá vědomí, že se blíží vrchol čtyřletého přípravného cyklu.
V ten moment si člověk uvědomí, jak daleko či blízko to je. Tady to byla otázka jednoho měsíce. Regenerace a všechno kolem tedy probíhalo na 120 %. Na tuhle myšlenku a uklidnění mě přivedl Zdeněk Štybar, se kterým jsem dělala dvojrozhovor a který mluvil jako skutečný psycholog. Řekl věci, které mě obrovsky zasáhly, právě to, že se na to najednou díváš jinak. Na celou přípravu, na těch posledních pár dní a jak se nejvíc dobře připravit. V tu chvíli mi došlo, že to, co řekl, plně vystihlo moji situaci. Byla jsem moc ráda, že to řekl nahlas a já to slyšela od někoho jiného než od lidí, se kterými spolupracuji na denní bázi.

Pomyslela jsi během olympiády třeba na Evu Samkovou? Té olympiáda unikla těsně. Dokážeš si přestavit, co prožívala?
Je pravda, že zranění, které si přivodila, bylo dlouho před mým karambolem. Celou dobu jsme všichni doufali, že pojede. Viděla jsem na sociálních sítích, jak se za krátkou dobu snaží chodit a dávala tomu sto procent. Přišlo mi neskutečné, že se to nakonec nepovedlo. Bylo mi to líto a neumím si moc představit, že by se to stalo mně. Musím říct, že před ní obrovsky smekám, jak se k tomu postavila a že hned řekla, že se vrátí silnější. A to je přesně Eva. Je to srdcař a bojovník. Bohužel na olympiádu neodjela, ale je to obrovský příběh sportovce, který se jen tak nevzdává. Z toho my všichni kolem žijeme. To jsou příběhy, které nezapomeneme, to dělá sportovce výjimečným sportovcem.

Medailový příběh se psal na trati 5 kilometrů. Co jsi prožívala během té poslední jízdy? Byla jsi v tu chvíli na druhém místě a zbývaly dvě soupeřky. Dívala ses, nebo jsi vypla?
Seděla jsem s masérkou Elis na lavičce a sledovala jsem ty mezičasy, bylo to zelený. Bylo jasné, že to Lolo rozjede rychleji a že Schouten pak nastoupí, to je její taktika. Bylo mi tedy jasné, že Schouten to dá, je neskutečná. Teď jsem čekala, co předvede Lolo. Seděla jsem, řekla jsem si, že se nebudu dívat. Pak jsem se podívala a viděla jsem, že zase zrychluje. A pak si masérka stoupla do toho výhledu, na tu časomíru a já jsem neviděla, kolik jela další kolo. Koukala jsem jí do očí, jestli mi dá nějaké znamení. Vyděšeně jsme se na sebe navzájem koukaly, ona nevěděla, co po ní vlastně chci. Tři kola do cíle se Elis začala trochu usmívat a to jsem brala jako dobré znamení. Nakonec ty dvě kola do cíle byly trochu jasnější a říkala jsem si, že by to mohlo dopadnout. Bylo to neuvěřitelné.

Rozlosování na trojce ani na pětce nebylo optimální. Existuje možnost, jak si stanovit taktiku?
Moc ne. Mohly bychom si před závodem říct, že to rozjedeme a uvidíme, jak to dopadne, ale samozřejmě každý tam má svého trenéra a všichni chtějí zajet ten nejlepší výsledek. Takže podle toho, kdo s kým jede, dokáže si sám určit, jak zhruba soupeřka jezdí tu trať a jak se na tom dá stavět. Kdo z vás to rozjede rychleji a zda si můžete vzájemně nějak pomoci. Dopředu už tedy každý ví a podle toho ten závod vypadá.

Co bezprostředně říkal trenér? Co tobě proběhlo hlavou, když jsi věděla, s kým pojedeš pětku?
Já jsem to nesla hodně těžce. Petr viděl moji reakci po losu, takže za mnou tři hodinky vůbec nechodil. Věděl, že se s tím budu hodně prát a já se s tím opravdu prala až do druhého dne. V tu chvíli to se mnou nikdo neměl jednoduché. O holkách na pokoji ani nemluvím, těm jsem začala vykládat, proč je to špatně a co se může stát. Ony mi říkaly, že já dokázala tohle a tohle. Nakonec jsme na sebe zvyšovaly hlasy a vyměňovaly si názory, což trvalo hodinu a půl. Bylo úžasné, jak všichni kolem mě, když viděli, jak se z toho hroutím, mě najednou začali neuvěřitelně zvedat. Byla to neuvěřitelná podpora. Sama jsem po té vynechané Evropě a zranění vlastně nevěděla, na co můžu jet. Nebyla jsem si ani jistá, jestli to dojedu nebo nedojedu, jestli zkapu nebo to dám. Bylo to hodně náročné.

Je z toho ale jeden ze čtyř nejlepších výsledků na této trati vzhledem k nadmořským podmínkám. To se nedalo jet lépe, ne?
Z mého pohledu jsem v té chvíli více udělat nemohla. Právě po té celé sezoně jsem neustále čekala, kdy přijde ten zářez, že už to dál nepůjde a že už nemůžu. A ono to právě nepřicházelo. Jelo se mi neskutečně.

Jak se proměnil Petr Novák? Co se na něm změnilo, co se týče povzbuzování?
Za letošní sezonu to byl závod, kdy jsem na střídačce cítila tu radost. Radost, kterou ukáže, když jedu dobře, když se mi daří, jedu dobře technicky. A právě letos poprvé mi na střídačce tleskal. Věděla jsem tedy, že když začne tleskat, jedu dobře a je všechno v pohodě. Musím říct, že právě ta radost na střídačce z něj vyzařovala takovým způsobem, že jsem si říkala, že to není možné. Fakt se smál.

Kdo ti ze soupeřek jako první pogratuloval k třetímu místu?
Já jsem šla za Schouten a za Weidemann, tam jsme si vzájemně pogratulovaly a pak za mnou přišla Lolo. Objala mě, letos jsme spolu docela dlouho a často trénovaly. Řekla mi, že si to hrozně zasloužím a že děkuje za všechno, co se ode mě mohla naučit. To mě opravdu zahřálo. Naše přátelství, které vzniklo společným trénováním, olympiáda neponičila.

Zaznělo alespoň něco částečně podobného od olympijské šampionky?
Musím říct, že Irene Schouten je neuvěřitelný člověk. Já jsem se s ní vlastně do letošní olympiády nikdy pořádně nebavila. Ale je pro mě neskutečné, jak mě ona i její trenér vnímají. Po pětce za mnou přišla s tím, že přede mnou smeká, pátá olympiáda, čtyři medaile z pětky. Mluvila o mně jako o legendě. Na to, co dokázala, musím říct, že je velice pokorná a je to super člověk.

Ale říká pravdu, tak to prostě je. Před těmi čtyřmi lety, když jste se vraceli z olympiády, tak vás s Ester Ledeckou čekalo zaplněné Staroměstské náměstí. Jak jsi teď měla čas sledovat to, co dělá Ester, jaký je váš vztah a jak se proměnil za ty čtyři roky?
Pro mě je Ester blázen. Cokoliv si dá na nohy, to jí jde. Po snowboardu, když vyhrála zlato, tak jsem jí psala, že bychom potřebovaly třetí do týmu, jestli nemá zájem. Poslala mi smajlíky, pár sms jsme si vyměnily a pak jsem samozřejmě sledovala její další jízdy. Opravdu mi je líto té jedné osudné chyby, která se stala. Ten sjezd mohla vyhrát. To, co předváděla, bylo neskutečné. Z Ester si musí všichni sportovci vzít příklad. Pokud si něco umane, tak přes to nejede vlak a dělá to s obrovským zápalem. Má své srdce ke sportu tak nastavené, že soupeřky na ni prostě mít nemůžou.

Přesně před čtyřmi lety takhle Ester mluvila o tobě. V roce 2006 jsi nesla vlajku na zahajovacím ceremoniálu, letos jsi ji nesla na tom závěrečném. Co pro tebe znamená nést vlajku?
Je to výjimečný okamžik. Jak zazní v mém oblíbeném filmu Kokosy na sněhu, pochodovat na olympiádě pod svojí vlajkou, je ta největší čest, které se může sportovec dožít. Tohle jsem měla napsáno v tréninkových denících už od roku 1999. Nést vlajku byla taková třešnička na dortu. Pro mě to má obrovský smysl. Je super pocit, vést sportovce na ceremoniálu, zatímco držím vlajku. Přála bych každému sportovci si to vyzkoušet.

Svět obletěla tvoje fotografie ve společnosti prezidenta MOV Thomase Bacha. Co jste si povídali?

Bylo to velmi milé setkání. Když se blížil okamžik setkání, celou dobu jsem přemýšlela, o čem se my dva budeme bavit. On ke mně přišel, poplácal mě po zádech a řekl: tak trvalo pět olympiád, než jsme se setkali. Ten rozhovor byl úžasný, třicet minut jsme normálně konverzovali. Byla jsem z toho nadšená, má ohromný přehled.

Co tě nejvíc překvapilo?
Když se zeptal, zda budu pokračovat. Říkala jsem, že opravdu pořád nevím a že si to musím rozmyslet. Zajímalo ho, kdy si to rozmyslím, tak jsem mu říkala, že nejdříve skončí sezona, pak nějaká dovolená a pak se uvidí, kam mě myšlenky zavanou. On mi na to řekl, že to takhle nejde udělat. Řekl, že si nemůžu dávat taková ultimáta. Musíš se probudit a říct si, že dneska je ten den. Ne se rozhodnout po sezoně. Je to tedy věc, která mi začala vrtat hlavou. Takže mu musím poděkovat, že mě takhle nahlodal.

Přijde mi neuvěřitelné, že sportovec lakonicky vypráví, že ho prezident MOV vlastně ukecává, zda by ještě jednu olympiádu nejel. Opět další důkaz toho, že jsi vytvořila něco absolutně výjimečného. Proč by se děti měly věnovat tomu tvému sportu. Co jim to dá?
Musím říct, že sport mě naučil mnoho věcí. Jednou z nich je týmovost a jak se chovat k lidem. Sport vás naučí respektovat ostatní. Je to jako když člověk chce něčeho dosáhnout v práci, je to o tom, jít si za svým cílem. To jsou věci, které k životu a sportu patří. Respekt a chování se k lidem zažíváme dnes a denně, na dráze i mimo dráhu. Myslím, že od sportovců by se mohlo právě respekt mnoho lidí učit.

21 titulů mistryně světa, to je další z řady těch unikátních výsledků. S čím pojedeš na nadcházející mistrovství světa do Hamaru a kde nacházíš motivaci, obzvlášť v olympijské sezoně?
Pro mě tohle mistrovství světa bude velmi zvláštní. Je to šampionát ve čtyřboji a já jsem letos na pětistovce ještě nestartovala, takže moc nedokážu odhadnout, jak moc rychlá na tom startu můžu být. Normálně jsem pomalá, takže se bojím vyslovit, co přijde teď. Prvně jsem přemýšlela, zda vůbec na mistrovství světa pojedu, nebo už ukončím sezonu, ale vzhledem k tomu, že by teď v Norsku, i pak na finále světového poháru v Nizozemsku, měli být vpuštění lidé a mělo by být plno, tak já tam jedu hlavně kvůli těm lidem. Tedy nejedu kvůli výsledkům, ale kvůli lidem, kteří mi fandí v těch zemích, abych jim tu radost mohla předat zpátky.

Jak bude vypadat oslava?
Slavit ani nebudu. Mám všechno, co jsem chtěla, ačkoliv medaile je trošku nad plán. Uvidíme po sezoně.

0Když to tak počítám, někdo by to mohl dotáhnout v 77 letech na trenéra na olympiádě. Nestojí za zvážení i tento unikátní světový rekord?
Naše spolupráce s Petrem trvá velmi dlouho a nechci trenéra v ničem zklamat. Nikdy mě v ničem nenechal. Ale čtyři roky jsou strašně dlouhá doba a mně se teď velmi špatně říká nějaké rozhodnutí nebo plány. Nechávám si to tedy otevřené a uvidíme, kam mě to zavane. Třeba budu pokračovat rok dva… Třeba ty čtyři roky dotáhnu, ale to teď nejsem schopná říct.