07 Kvě Tyčka, rajčata a pstruzi. Takový byl náhradní program desetibojaře Sýkory
Rozvolnění po téměř šesti týdnech úsporného režimu až tolik nezměnilo život Jiřího Sýkory. „Trénoval jsem, jak jsem mohl, jen se musela dodržovat nějaká nezvyklá opatření,“ říká 25letý atlet, původem z Třebíče. Druhý muž loňských tuzemských tabulek desetiboje, před lety výsostné české disciplíny, jejíž vyznavači touží i teď dosáhnout slávy svých předchůdců Změlíka, Dvořáka (jeho juniorský rekord už Sýkora překonal) či Šebrleho.
„Chodil jsem na tréninky sám jako obvykle. Do haly jsme jako členové střediska mohli, jen jsem tady v posilovně třeba nikoho nepotkal. To bylo divný,“ připomíná podivnou atmosféru nedávných dní juniorský mistr světa z roku 2014 z Eugene v Oregonu, kde se v roce 2022 chystá vrcholný šampionát dospělých.
Přitom rozjezd přípravy hodnotí jako parádní. V portugalském Faru se mu podařilo vybudovat solidní základ, z něhož se chtěl odrazit za vyššími cíli. „Jenže s rušením závodů ta motivace přece jen opadla,“ připouští.
Po přesunutí tokijské olympiády v temnotě poblikával plamínek naděje aspoň na evropský šampionát v Paříži, ale i ten teď zhasnul. „Bylo to padesát na padesát, já to viděl spíš špatně,“ říká. Respektuje realitu, netrápí se. I když plány změnit musel.
„Věnuju se tomu, na co není čas v běžné sezoně,“ vysvětluje. „Sílu teď nenahoním, ani nevím, kam ji směřovat, proto se zaměřuju na technické disciplíny. Hodně jsem popracoval na tyči,“ připomíná disciplínu, která ho na loňském halovém mistrovství Evropy v Glasgow poslal do nemocnice. „A díky zdravotnímu zabezpečení na Olympu jsme se tady cítili bezpečně. Dostali jsme roušky, dostatek dezinfekce,“ dodává důležitý postřeh.
Jiří Sýkora v dresu Olympu.
Sice stíhal jeden až dva tréninky denně, ale zbyl mu čas i na jiné věci. „Jsem energický, nevyspávám. Zasadil bylinky a rajčata na zahrádce. Objevuju krásy přírody a dostanu se ještě víc na ryby, na pstruhy, ale ty se snažím nezanedbávat ani jindy,“ ukazuje. Chyběla mu jen oblíbená lezecká stěna, nebo grilovačky s kamarády.
Teď vítá pobyt na čerstvém povětří atletického oválu. „Vidím okolo sebe další lidi, kteří se neflákají. Přidají se snad i další členové skupin, kteří zatím do areálu nesměli. Je to lepší, z toho uzavření se už mi trošku hrabalo,“ usmívá se i držitel evropského zlata do 23 let z roku 2018.
Medaile, ty já rád…
Přitom jeho nejbližší parťák tyčkař Filip Bartoněk mu naštěstí zůstal po ruce. Kruhové posilování si pro změnu dával před domem v pražské Libni pod Labuťkou, kde bydlí. V tamějších parcích, kde kousek od sebe leží atletické stadiony Sparty a 1890 si chodil i zaběhat. Delší výběhy absolvoval ve Stromovce. „Aspoň trochu změna stereotypu,“ snaží se hledat pozitiva.
Kalendářem se příliš nesvazuje, termíny se stále mění. Prozatím zůstává vrcholem sezony domácí šampionát v Plzni 8. a 9. srpna, původně načasovaný s ohledem na Evropu. Až v půlce září se počítalo s finále extraligy, nyní se uvažuje o nových závodech, vypsaných pro přední aspoň tuzemské závodníky s nutností zachovat pravidla omezeného pohybu při pandemii.
„Opravdu nevím, jak se to vyvine. Zato příští rok bude asi nabitý, už v hale dvě velké akce… Plánoval jsem zahájit pořádnou přípravu dřív na podzim, teď se to asi zase bude měnit,“ krčí rameny.
„Jsem rád, že zmizeli lidi z nákupních center a zdálo se mi, že jich potkávám víc při sportování venku. Snad jim to vydrží a tyhle správné návyky jim vydrží. Aby to nebylo za rok stejný…,“ zafilozofuje si ještě.
Foto: Pavel Lebeda, Tomáš Nohejl, archiv Jiřího Sýkory
