Vzhůru do Tokia. Lezec Ondra zdolal olympijskou kvalifikaci v Toulouse i díky meditacím

Adam Ondra má za sebou komplikovaný postup do olympijského Tokia 2020, ale zároveň nejlepší rok své ojedinělé lezecké kariéry. Kam 26letý lezec a člen Olymp CS MV vzhlíží dál, rozebírá v našem původním rozhovoru.

 

Ten tlak na výsledek – zajištění olympijské nominace – byl obrovský. Vždyť už třeba dávno běží na Mall.cz tvůj televizní seriál RoadToTokyo, který mohl předčasně skončit… Dokonce i v českém prostředí, které tě zná a fandí ti, jsem zaznamenal názor, že vypjatou kvalifikaci nemusíš zvládnout.

Tlak tam byl, určitě nejvyšší v kariéře. Ten samotný úkol nebyl tak složitý. Věděl jsem, že na to mám, že to dokonce můžu i pokazit trošku, nemusím zrovna vyhrát, ale že se tak nesmí stát hodně. Tím to nebylo lehčí, ale těžší.

 

Jak ses připravoval?

Svěťák v obtížnosti skončil v říjnu, tehdy jsem se cítil ve výborné formě, ale do Toulouse zbýval víc než měsíc, závod na konci sezony takhle pozdě nikdy nebyl. Nevěděl jsem, jak to tělo zvládne, jak moc mám trénovat. To mě stresovalo možná víc než očekávání samotného závodu. Měsíc ale probíhal podle plánu a fyzicky jsem cítil možná líp než v celé sezoně. To mě dostatečně uklidnilo. Věděl jsem, že si můžu dovolit i menší chybu, že bych ji měl být schopen dohnat. Poslední tři čtyři dny jsem byl ale opravdu hodně nervózní.

 

Až do závodu?

Samotný závod už probíhal jako obvykle. Pro mě byl důležitý trénink hlavy na rozhodující moment – simuloval jsem si důležitost samotného okamžiku. Naše tři disciplíny jsou každá jiná, rozhodují v nich určité, ale odlišné momenty. I v obtížnosti, kde jsem nejjistější, se dá udělat lehce chyba. Je potřeba tomu jít naproti. Dělal jsem uklidňující cvičení, hlídal stravu, chodil na fyzioterapie i se věnoval meditaci.

 

 

Dalo to dohromady dobrý mix.

Možná ten přišlápnutý nýt z Hačioči (který na mistrovství světa v Japonsku zapřičinil, že Ondra musel do olympijské kvalifikace, pozn. aut.) přinesl výhodu, že jsem si mohl vyzkoušet tuhle extrémní situaci a tlak.

 

Vstupní branou k olympijské premiéře v Tokiu jsi prošel, jak bude vypadat další trénink? Jak vylepšit nejslabší disciplínu – rychlost, aniž bys oslabil nejsilnější – obtížnost?

Teď si dávám dva týdny volna. Do olympiády zbývá ještě hodně času, můžu pracovat na rychlosti a nebude to dlouho ovlivňovat ostatní. Vím, že pak to dokážu do určité míře udržet i při koncentraci na zbývající disciplíny. Uvidím, kam se v rychlosti za měsíc posunu a podle toho bude záležet, jak se vrhnu do dalších disciplín. Jestli ji nechám na druhé koleji, nebo se budu i nadále snažit i v rychlosti.

 

Nejdůležitější pro tebe bude pořád obtížnost.

Tam se musím porvat o vítězství. V Toulouse jsem to měl snažší, tam ti nejlepší Schubert a Megos nebyli. Bouldering už tolik nezáleží na fyzičce, ale jak se to postaví. Shodujeme se v tom i s ostatními lezci, že nemusíš uspět ve chvíli, kdy se cítíš nejlíp, ale kdy ti to nejlíp sedne, což souvisí se štěstíčkem a na to se nedá říct návod. Čtyři minuty běží neskutečně rychle, musíš to nějak stihnout.

 

Až v poslední době se výrazněji rozebírá i systém hodnocení kombinace, jedná se o násobení, resp. součin umístění ve všech třech disciplínách. Jak s tím nakládat?

V Toulouse se potvrdilo, že násobek upřednostňuje jeden výborný a dva horší výsledky, tři průměrné už nedávají šanci na úspěch. Nejférovější by bylo asi něco mezi součtem a součinem, ale to by bylo zase složité. Desetibojař to má jinak, ví, za jaký výkon získá kolik bodů. Pak i pro sportovce je jednodušší směřovat trénink, víš lépe, co a kolik ti přidá. Já se výrazně zlepším v rychlosti, ale stejně v ní můžu být poslední. A naopak v obtížnosti i o půl chytu horší výkon mi bude stačit na vítězství.

 

Jste tři specialisti na obtížnost – Němec Megos, Rakušan Schubert, a ty…

Ten, co ji vyhraje, bude nejspíš na bedně i v celé v kombinaci. Ti zbylí dva to budou mít hodně těžké. Přitom rozdíl mezi prvním a druhým místem může být jedna sekunda. V Toulouse byly čtyři topy až nedůstojné, bohužel, snad to tak nebude na olympiádě. Federace teď chce dát topy v obtížnosti, aby vítěz pod ním nespadl. My chceme, aby tam nerozhodoval čas, ale opravdu obtížnost, aby to nedegradovalo tu samotnou disciplínu, obtížnost.

 

 

Podle současných pravidel známe všech čtrnáct účastníků olympijské soutěže osobně, na jméno, s téměř ročním předstihem. Pomůže to přípravě?

Ano, protože kombinace je pitomá v tom, že záleží i koho dostanete za soupeře. V Toulouse byla lehčí obtížnost, pak i bouldering. Byl jsem klidnější, věděl jsem, že dám dvě dobré, a budu v osmičce, tím pádem na olympiádě. Velmi dobře vím, že ti, co dokáží dát rychlost, což je první disciplína, mají šanci a v téhle čtrnáctce musím počítat s jedním specialistou pravděpodobně.

 

Ty pak budeš pod tlakem na bouldrech.

Tam se rozhodne a může se stát cokoliv. Všichni Japonci, ať už tam nakonec pojede kdokoliv, mají konzistentní výkonnost na bouldrech, Megos a Schubert ti moc ne, ale může jim sednout a dokonce ji vyhrát. Já mám výhodu, že se můžu spoléhat na poslední obtížnost, Japonci zase na první rychlost. Ale teď je to zamotaný. Já bych byl rád, kdyby se tam v konečném výběru účastníků dostal i druhý rychlostní specialista. I to mi pak pomůže v rozhodnutích, jak trénovat rychlost.

 

Jde tady pouze o hrubou až brutální sílu?

Za podmínek, kdy je nastavená všude stejná cesta, odpadá otázka koordinace. Někdo se to naučí lézt na maximum pomalejc, někdo rychlejc, což v závodě nehraje roli. Je to o síle i o hlavě, běžet naplno, abys nezaškobrtnul. Když vidím, že stěnu nedám líp než 7,50 vteřiny ani v tréninku, v závodě to nejspíš taky nedokážu. Teď zařadím na měsíc i víc posilování přímo v posilovně, to jsem moc nedělal, ale pořád musím hlavně hodně lízt na rychlost. Co nejméně opakování a co největší intenzita s dlouhým odpočinkem.

 

Musel jsi se vzdát přírodního lezení na skalách a velkých projektů.

Odkládám teď lezení venku až po olympiádě. Jeden až dva dny v měsíci si ho dám za odměnu jako relax, ale to se nedá stihnout nic světoborného. Mám ale zase výhodu, že mám pořád co lézt i za humny v Moravském krasu. Můžu si tam dojet na dopoledne, a odpoledne už stihnu trénink.

 

 

Sportovní soutěže jsi vzal velmi vážně až vědecky a také díky tomu máš za sebou patrně nejúspěšnější sezonu kariéry, souhlasíš?

Těšil jsem se na to a i mě to bavilo. Nikdy jsem ani v jedné disciplíně nevyhrál v jednom roce celý světový pohár i mistrovství světa, přidal jsem i mistra Evropy. V obtížnosti jsem neprohrál, to je snový výsledek. Byl jsem blízko i celkovému vítězství ve svěťáku v boulderingu, uteklo mi jen o pár bodů. To byl můj tajný sen už před pár lety, že by se to jednou podařilo oboje. Jsem tomu blízko. Potvrdil jsem si, že v obtížnosti to je dobrý a zároveň v boulderingu, kde jsem závodil po delší pauze, se ujistil, že to je sice těžké, ale můžu lézt na špici.

 

Stavíš i na zázemí týmu více lidí.

Je jich spousta. Pomáhají mi Pavel Vích a Simona Kurková, fyzioterapeuti, pak dva trenéři. Ten španělský Patxi Usobiaga je se mnou v kontaktu po internetu. Libor Hroza, trenér na rychlost, momentálně žije v Kanadě, ale jednou za dva měsíce za mnou lítá. Dalších pět lidí to všechno dokumentuje a stará se o marketink.

Foto: Lukáš Bíba